Maminka říká: “Hlavně, ať se mě na tohle nikdo neptá.” Já jsem tohle její přání vždycky respektovala a neptám se. Myslím, že si vzala k srdci slova Henryho Forda – co změnit nemůžeš, to nech být.

Na tohle neumím odpovědět žádnou cifrou, protože kilometry si počítám jen zřídkakdy, když k tomu mám patřičnou motivaci. Doby, kdy jsem měla potřebu ujít aspoň dvakrát víc než ostatní, jsou dávno pryč. Zážitek z treku totiž není určován porcí kilometrů. Kilometry žádnou hodnotu nemají, pokud jde o hloubku prožitku a kvalitu stráveného času, a nemají ani dostatečnou hodnotu výkonnostní. Ujít za den 50 km po kvalitních cestách s malým převýšením je výrazně snazší než ujít za den 8 km těžko prostupným terénem s omezenými možnostmi orientace, s velkým převýšením a za krušného počasí. Svou roli hraje také 

– únava 

– motivace (například když mi dojdou zásoby, metám to rychlostí blesku, protože chci co nejdříve dojít do nějaké vesnice, kde se najím)

– jak krásnými místy procházím (tehdy mám chuť hodně fotit a dovedu si celé hodiny jen užívat výhledy) 

– nebo koho potkám (někdy se s lidmi, které potkám, zdržím i několik dní, protože jsou pro mě inspirativní a je mi s nimi dobře). 

Na horách mě přitahuje zejména pocit svobody, estetické prožitky a příběhy, které v nich můžu zažít. Spadá tam i radost ze síly a rychlosti vlastního těla, ale takové sportovní nálady mívám na trecích tak jednou týdně. Důležitá pro mě tedy není vzdálenost, kterou jsem urazila, ale kvalita stráveného času. 

Naštěstí nic vážného, ale určitě nikdy nezapomenu na:  

• pokousání psem v Bulharsku. Prokousl mi tesákem stehenní svaly na obou nohách. Chůzi mi to neznemožnilo, léčila jsem to pravidelnou dezinfekcí, zakrytím a jitrocelem. Lékařská pomoc netřeba.

• pokousání pavoukem zápřednicí jedovatou v Rumunsku. Dostala jsem to do obličeje vedle oka a do lokte. Prvních 6 hodin byla nejstrašnější migréna v mém životě, dalších cca 30 hodin bolest doznívala. Lékařská pomoc netřeba.
• zvrtnutý kotník několikrát, dokud jsem hikovala ve vysokých pohorkách. Co nosím nízké běžecké boty, zatím se mi to na treku nestalo. Léčba chlazením, odpočinkem a fixací. Lékařská pomoc netřeba.
• na Ukrajině jsem si při bezhlavém skoku ze stráně rozsekla kůži přes celé koleno. Pravidelně jsem dezinfikovala, lepila motýlkama a zakrývala obvazem. Posléze jsem ránu zasypávala pudrem, který mi dal lékárník po tom, co jsem se s ním pohádala, že na šití s tím nejdu. 
• povrchové a hluboké popáleniny II. stupně na rukou a na noze ve Španělsku. Nepozorností z únavy jsem zaměnila palivo s vodou, způsobila malý výbuch, v leknutí se hořlavinou polila a začala hořet. První pomoc chlazením v prameni, dezinfekce hlubokých ran, zakrytí obvazy. Úprk do civilizace, sanitka, kapačky a morfin, lékařské ošetření a odpočinek. Následná léčba pod dohledem lékařů. Nastalý strach z ohně jsem během několika týdnů překonala pravidelným vystavováním se otevřenému plameni s ohledem na bezpečnost. Asi nejhorší úraz, co se mi kdy stal, na druhou stranu obrovské štěstí, že to nedopadlo hůř. 

Nechtěla. Neláká mě žádný dálkový trek, který někdo jiný vyznačil nebo zakreslil do mapy. O značených trailech, zejména těch populárních jako PCT, si můžu předem podrobně zjistit, co mě na nich čeká – v tom nevidím žádné objevování ani dobrodružství. Navíc jsem odpůrkyní overturismu. Tvorba vlastního treku je pro mě nedílnou součástí dobrodružství a nerada bych se o to připravila. Většinou mám přibližnou představu, kudy půjdu (např. od jednoho moře k druhému), ale konkrétně to promýšlím a rozhoduju se během treku na základě předem nepředvídatelných faktorů (počasí, schůdnost terénu, nálada apod.). Dává mi to pocit svobody a zavádí mě to na fantastická místa.

Vaše obavy jsou zcela na místě. Zcela na místě je však i touha vašeho dítěte zažít svobodu sólo cestování a zakazovat mu to, by pravděpodobně vedlo jen ke ztrátě důvěry a upřímnosti k vám. A když si vaše dítě sbalí batoh a vyrazí, už s tím těžko něco zmůžete, tím spíše, že se o tom vůbec nemusíte dozvědět. Neumím si představit dospělého, natož pak dospívajícího člověka, který by se na svém prvním dálkovém sólo treku (nebo delší nízkonákladové cestě) nedostal do potíží, s nimiž by neměl dosud žádnou zkušenost, nezažíval strach, nestrádal… To k tomu patří (a stojí to za to). V cestování nebo trekování jako takovém se neskrývá o moc víc rizik než v usedlém způsobu života, jen na ně nejsme tolik zvyklí, proto v nás vzbuzují větší obavy. Pokud například vozíte svoje dítě do školy autem, vystavujete ho mnohem většímu riziku než jaké by mu hrozilo na treku v Alpách. 

Důležité je umět si pojmenovat situace, ze kterých máte obavy a umět se o nich bavit i se svým dítětem. Je dobré vědět, jak nebezpečným situacím předcházet a jak reagovat v případě, že k nim dojde. Možná zjistíte, že vaše dítě to ví lépe než vy, a pokud ne, můžete si odpovědi společně dohledat. Své dítě můžete podpořit svým zájmem a spoluprožíváním jeho radosti z příprav a těšení se. Pokud si to můžete dovolit, je na místě přispět mu například na kurz první pomoci zaměřený na horské podmínky, na kurz moderní sebeobrany (obojí využije v životě i mimo cesty), nebo na kvalitní výbavu, čímž můžete značnou část rizik eliminovat. 

Při tom všem je však nejdůležitější, aby vaše dítě se sólo cestováním již nějaké zkušenosti mělo. Protože ten řekněme první dálkový sólo trek bude hodně náročný zejména na psychiku i pro člověka, který již nějaké zkušenosti má. Tak, jako nemůžete vzít do ruky housle, na které umíte zahrát pár stupnic, a hned vystřihnout třetí větu Vivaldiho Léta, nemůžete bez zkušeností vyrazit na přechod karpatského oblouku a zvládnout to bez šrámů. Prostě to nejde a ty první cesty budou plné chyb, z nichž se vaše dítě poučí do budoucna. Takže nejlepší je začít postupně. Nejdříve pár vícedenních treků na území Československa, potom třeba do sousedních zemí, postupně přidávat náročnost, čas strávený na cestě i vzdálenost. Vzdáleností myslím i vzdálenost kulturní, takže například Pyreneje budou pořád bezpečnější než Balkán, kde například o rovnoprávnosti mužů a žen nelze moc mluvit. V současnosti je velmi populární obcházet Česko kolem dokola a třeba šestnáctiletou dceru bez zkušeností bych se nebála na takovou výpravu pustit, protože se na našem území nevyskytují náročná horstva a kdykoli lze seběhnout do civilizace pro pomoc, případně se vrátit domů. Dobrá zkušenost na začátek může být i přechod Cesty hrdinov SNP (přechod Slovenska). Pokud tedy vaše dítě zkušenosti nemá a hned si chce ukousnout opravdu velké sousto, dejte mu možnost dokázat si, že zvládne i menší výzvy. A upřímně, pokud opravdu zkušenosti nemá nebo jen velmi málo, pak například na té SNPéčce zjistí, že je nakonec rádo, že si hned nedalo za cíl celé Karpaty. 

Vás jako rodiče ale pravděpodobně trápí zejména to, jak si poradit se svým vlastním strachem o dítě. Kromě otevřené a vstřícné komunikace na toto téma s dítětem a pojmenováváním rizik, vám může pomoci se s tím někomu vnímavému, kdo vám rozumí, svěřit. Nemusíte to v sobě dusit a klidně si to vezměte jako téma na psychoterapii, pokud chodíte. Důležitá je i vaše důvěra k dítěti a zkušenost s tím, že se o sebe dokáže postarat (to může být náročné, pokud se sami bojíte bivakovat v lese, zatímco víte, že dítě to bude podstupovat třeba několik týdnů nebo měsíců za sebou). Tuhle zkušenost získáte tím, že vaše dítě předtím zvládne několik kratších sólo cest. A v době mobilních telefonů není nic snazšího než se domluvit například na tom, že cca jednou za tři dny vás prozvoní na znamení, že je v pořádku (samozřejmě v horách není vždy k dispozici signál a neměli byste se hroutit kvůli každému dni, kdy vynechá). Ovšem, pokud vás napadlo volat mu každý večer, hned na to zapomeňte a radši ho nechte, aby se ozvalo samo, až bude chtít (musí vědět, že vás to potěší). Myslím, že nejsem zdaleka jediná, kdo by si telefon vypínal, pokud by mu ustaraná máma pořád volala. A pokud vás děsí představa, že vaše dítě dálkovým trekům propadne a bude je chtít provozovat do konce života, mám pro vás skvělou zprávu – časem si zvyknete a budete nad věcí. 

Doporučila bych začít malými krůčky, třeba bivakováním na zahradě nebo v lese nedaleko vašeho bydliště. Lidé se bojí méně, když to mají kousek domů. Lepší je spát venku víc nocí za sebou než jen jednu, protože po třetí noci, kdy jste se strachy nevyspali, už se určitě vyspíte krásně a únava vám pomůže na strach zapomenout. Pak se třeba vydejte na prodloužený víkend na hory s bivakováním venku, únava z chůze vám také zlepší spaní. Tím, že si zažijete zkušenost s tím, že se vám celou noc nic špatného nestalo, získáte postupně důvěru v to, že se vám nic nestane ani další noci a přestanete se tolik bát. Neříkám, že to musí platit na každého, můžete mít třeba hrůzu ze tmy, která pramení někde hluboko ve vaší psychice, ale to už by bylo spíš o nápravu společně s odborníkem/icí než o bivakování. 

Pojmenujte si svůj strach a rozeberte jednak pravděpodobnost, s jakou může dojít k situaci, jíž se bojíte, a jednak si vymyslete bezpečnostní plán, jak z takové situace vyváznout. Když se lidí, kteří se mi se svým strachem ze sólo bivakování svěří, ptám, čeho konkrétně se bojí, obvykle bývá odpověď:

• že mě něco roztrhá
• že mě někdo znásilní 

Uznejte sami, že takové strachy jsou dost iracionální. Jednak se v našich podmínkách nevyskytují zvířata, která by roztrhala spícího člověka (naše velké šelmy jsou plaché a mají k dispozici lepší žrádlo), jednak násilníci nehledají v lese odvážlivce, kteří by náhodou zrovna na onom místě bivakovali. Pravděpodobnost, že vás po párty znásilní kolega z práce, kterému důvěřujete, je zcela nesrovnatelně vyšší, než že na vás o půlnoci narazí násilník procházející se lesem. 

Avšak ani mně by rozhodně mi nebylo příjemné, kdyby mě kdokoli našel třeba při východu slunce spící pod širákem. Abych se nebála, pomáhá mi bivakovat nenápadně. Mám plachtu, ze které můžu za nepříznivého počasí postavit přístřešek nenápadně, klidně uprostřed houštiny, což jednak zabraňuje komukoli se ke mě přiblížit, jednak jsem téměř neviditelná. Nebivakuju proto vedle cest, v dohledu posedů a využívám terénní nerovnosti nebo flóru k zamaskování místa, kde spím. Neviditelná jsem v bezpečí. Pomoci může i sednout si na místo, které jsem si vybrala k bivakování a třeba deset minut jen tak sedět a pozorovat, než se ujistím, že tady se opravdu cítím dobře. Můžete si vybrat silný strom, který se vám líbí a domluvit se s ním, že vás bude v noci chránit. Sice víte, že vás strom neuchrání, ale může vám to pomoct zbavit se pocitu samoty nebo neoprávněného strachu. Stejně jako víte, že vás do lesa nepůjde nikdo znásilňovat, přesto se bojíte. A hlavně – svůj strach neprohlubujte katastrofickými představami, nevzpomínejte na hororové filmy, které jste kdy viděli, a podobně. Když přece chcete někoho vystrašeného uklidnit, nebudete mu vykreslovat hrůzy, kterých se bojí do větších a větších podrobností. Ukonejšíte ho. Tak ukonejšete i sebe.   

Ve své fantazii mám hikerských a dobrodružných nápadů desítky. Teprve až si začnu balit, budu mít více či méně konkrétní představu, kam to asi bude. Obecně lze ale říct, že mě to táhne zejména na východ a do hor. 

Lidem, kteří mi pokládají tento dotaz, bych doporučila udělat si seznam nejhorších věcí, co se jim kdy staly a pak je seřadit od nejhorších. A pak o nich vyprávět cizím lidem jen proto, že je zajímá nějaká senzace. Výborný.