Moje první “velká cesta”, první dálkový trek. Půl rok strávený putováním v Karpatech mi dal víc než jakákoli škola, kterou jsem kdy studovala. Sociální sítě ještě nebyly rozvinuté jako dnes, ultralight byl stále v plenkách a moc inspirace na internetu nebylo. Hlavně ke mně doléhalo ze všech stran, že je to šílený nápad, a že jako samotná holka něco takového podniknout nemůžu. Žádný holky totiž tohle nedělají! Že jsem se zbláznila. Zpětně si myslím, že jsem konečně procitla ze svého dosud zblázněného života a začala se pomalu navracet sama k sobě.
Plán cesty
Na cestu přes karpatský oblouk jsem se vydala pěšky ze Zlína, protože jsem chtěla začít na území ČR a Zlín se mi zdál jako hezké město, ležící na úbočí karpatského masivu. Pokračovala jsem přes Slovensko, Ukrajinu a Rumunsko do české vesnice Gernik v Banátu, kde jsem rok předtím pomáhala jako dobrovolnice starším lidem s prací na polích. Tak jsem symbolicky „uzavřela kruh“, kdy jsem z Česka došla k Čechům v Rumunsku.
V plánu bylo vylézt na nejvyšší vrcholy navštívených zemí – Gerlachovský štít (2 655 m n. m.), Hoverlu (2061 m n. m.) a Moldoveanu (2 046 m n. m.). Ve Vysokých Tatrách mě zastihlo několik dní nepříznivého počasí, a tak jsem výstup na nejvyšší horu Slovenska a celých Karpat nakonec vzdala.
Mapy a orientace
Vyrazila jsem bez map, protože jsem tehdy ještě neměla smartphone a tahat s sebou batoh plný papírových map byl nesmysl. Vzala jsem si jen busolu s tím, že dokud jdu po horách, jdu dobře. Ukázalo se, že právě tohle bylo na celé cestě nejtěžší, poněvadž jsem často, zejména v rumunských horách, bloudila. Situace, kdy jsem zesláblá hladem chodila v několikadenních deštích a posléze v mrazech bez konkrétní představy, kdy už to konečně skončí, kdy nevím, kde jsem a za jak dlouho dojdu do nějaké vesnice, v níž si budu moci opatřit zásoby na další dny, mi daly zabrat. V takových hladových dnech jsem se živila hlavně lesními plody a houbami. To se celkem dalo, dokud jsem měla sůl. Na ohni vařené houby bez soli jsou dost humáč.
Ačkoli dnes už používám mapy v mobilu a dobrovolně bych tuhle zkušenost znova podstoupit nechtěla, je docela fajn mít tu zkušenost, že i tohle se dá zvládnout. Pro některé úseky jsem si mapu opatřila cestou, například ofocením informačních tabulí, mapu pro Bucegi jsem koupila v Brašově a mapy na Zakarpatí mi přivezl kamarád. Většina trasy však byla na blind.
Rozpočet
Plánovaný rozpočet na celou cestu byl 1€ na den, který jsem ve výsledku o pár centů denně překročila. Nadto jsem utratila také za nákup nových bot a second-handového oblečení, protože na podzim jsem mrzla víc než jsem si na začátku treku dovedla představit. Tento nízký rozpočet nebyl pokusem o nějaký nízkonákladový rekord, nýbrž z nouze ctnost. Za půl roku jsem si zvládla vydělat a našetřit na kvalitní ultralehké vybavení, ale na samotnou cestu už mi moc nezbylo. Šetřit a čekat další rok pro mě nemělo smysl, tak jsem se rozhodla, že to nějak zvládnu.
Film
O cestě jsem točila film na zrcadlovku a na GoPro. Dělala jsem to velmi pečlivě, věnovala jsem tomu denně dost času, a abych měla rozmanité záběry, umisťovala jsem kameru i na stromy kvůli pohledům z nadledu a podobně. Záběry ze zrcadlovky jsem si nahrávala na dvě paměťové karty, abych je měla zálohované. Bohužel po 3,5 měsících na cestě, kdy se ke mně na pár dní přidali dva kamarádi z Ukrajiny, jsme byli v noci během spánku okradeni v údolí pod rumunským Fagarašem.
To místo je dnes okrádáním turistů známé, jedná se o oblast kolem cabany Plaiul Foii. Kamarád přišel o doklady a peníze, já přišla o celou fotobrašnu, v níž jsem měla všechny fotky, zálohy filmu i techniku. Brečela jsem týden téměř bez ustání. Mimochodem, toto je skvělý příklad toho, proč cestování ve skupině může být někdy nebezpečnější než když člověk cestuje sólo. V přítomnosti dvou urostlých kamarádů jsem se cítila v bezpečí a proto jsem nebyla tak opatrná jako kdybych byla sama. Sama bych si totiž na místo tak dobře viditelné od cesty nelehla. Zabivakovala bych tak, aby mě nebylo vidět a tahle věc by se nestala.
Z cesty mi proto zbyly jen fotky a záběry pořízené cestou ze Zlína do Bardějova (tam za mnou přijel kamarád a zálohovali jsme přes jeho počítač) a pak jen fotky od lidí, které jsem potkala cestou a poslali mi je. O šest let později jsem se na cestu přes karpatský oblouk vydala podruhé a opět jsem točila film. Materiály se mi podařilo zachovat a chystám se z nich nastříhat film. Ovšem je to jen jeden z mnoha rozjetých projektů, který navíc vyžaduje hodně času a financí, takže premiéra je zatím docela v nedohlednu. Hledám profesionály (střih, color grading, filmová grafika…), které by spolupráce na filmu bavila.
Vybavení
Základní hmotnost mého batohu byla kolem 7 kg.
Techniku kromě baterií do zrcadlovky jsem nabíjela solárním panelem Go Zero Nomad, baterky do zrcadlovky jsem nabíjela tam, kde mi bylo dovoleno použít zásuvku.
Tahat s sebou plynový vařič nedávalo na tak dlouhou cestu smysl, protože jsem si cestou nemohla dokupovat kartuše. Benzinový vařič by byl moc těžký a tuhý líh se hodí spíš pro ohřátí vody než k vaření. Navíc bych jej cestou také obtížně dokupovala. Proto jsem se rozhodla vyrazit bez vařiče a vařit si pouze na ohni a ve vyšších polohách, kde nebylo dřevo, jsem nevařila vůbec. V dalších letech jsem propadla kouzlu vařičů na tekutý líh.
Batoh jsem zvolila příliš malý, takže se mi do něj nevešly zásoby a musela jsem je nosit navázané na vnější straně batohu. Rychle jsem zhubla a bederní popruh mi začal být velký (většina hmotnosti batohu visela na zádech). Nakonec mi bratr přivezl na Slovensko mou starou skialpovou krosnu, s níž jsem trek došla.
Vzala jsem si sebou na místo karimatky jen 90 g alumatku. Nejen, že se po asi dvou měsících začala rozpadat, byla to chyba i z toho důvodu, že mi na ní na podzim byla strašná zima. Noční teploty se během podzimu pohybovaly běžně pod nulou a já jsem se podchladila. Nejhorší byla bolest kyčlí. Naštěstí jsem na Fagaraši našla starou pěnovou karimatku, které se někdo vzdal, ale působila spíš jako jógamatka a mrzla jsem i tak. O tom, jak důležitá je izolace od země od té doby nepochybuju a nepodceňuju ji.
Stan jsem si sebou na treky nikdy nebrala, takže jsem si jej nevzala ani tenkrát. Když jsem se potřebovala schovat před nepřízní počasí, našla jsem před deštěm skryté místo nebo jsem si postavila tarp z pončo/přístřešku.
Dobrovolničení
V roce 2014 jsem se přihlásila jako dobrovolnice na Help camp Banát. Díky této zkušenosti jsem měla ponětí, jak to v českých banátských vesnicích chodí a závěr svého pětiměsíčního treku jsem zakončila měsícem v Gerniku. Našla jsem si práci za ubytování a stravu a vypomáhala místním, co bylo potřeba (příprava dřeva na zimu, natírání plotu, rekonstrukce interiéru apod.). Na jídlo ani ubytování jsem už finance neměla a tohle byl způsob, jak víc poznat život místních a nemuset se ještě vracet domů. Do Čech jsem se pak dopravila spolujízdou s místními.
Závěrem
Vyrazila jsem v 25 letech, kdy jsem se o sobě domnívala, že zkušeností mám dost. Měla jsem za sebou několik treků v Alpách, s kamarádem jsme šest let předtím podnikli třítýdenní čundr po Zakarpatské Ukrajině, sólo jsem podnikala každý rok několik treků po Slovensku, sólo jsem cestovala všude možně vlakem i na kole, spávala jsem venku velmi často po ČR i v zahraničí, v přírodě i ve městech. Dva a půl roku jsem pracovala v Pod 7 kilo, které bylo ještě v plenkách, ale měla jsem aspoň (a díky za to!) na tehdejší poměry docela dobrou představu o vybavení (omezenou nedostatečnými zkušenostmi s ním). Jenže moje nejdelší (třítýdenní) výpravy se vždy odehrávaly v rámci léta, a jak to bude na podzim vypadat na Fagaraši, jsem si neuměla představit. Spoustu věcí jsem si neuměla představit. Taky jsem se potýkala se zdravotními problémy a situacemi, v nichž jsem si neuměla poradit (napříkad útoky pasteveckých psů v Rumunsku). Jenže jsem cestou viděla tolik krásy, zažila tolik příběhů, které mi připomínaly příběhy z dobrodružných knih, zamilovala se do Ukrajiny, chvílemi se cítila šťastná jako nikdy předtím a zažila na vlastní kůži svobodu (včetně jejích temných stran), o které jsem celý život snila. Věřila jsem jen málo, že bych takovou cestu mohla zvládnout déle než dva měsíce, a přece jsem byla odhodlaná jako nikdy předtím v ničem jiném, že to nevzdám. Ani jednou mě nenapadlo se vrátit do ČR dřív, a když měl ten den odjezdu nastat, plakala jsem jak fontána. Po návratu jsem si našla práci a během půl roku si našetřila na další cestu. Kamarádi mě na přivítanou překvapili novou zrcadlovkou, na kterou se pro mě složili.
Trasa
Zlín – Vizovické vrchy – Beskydy – Javorníky – Malá Fatra – Velká Fatra – dále po trase „Cesta Hrdinov SNP“ s odbočkou do Vysokých Tater – Dukla – Bukovské vrchy – Velykyi Bereznyi – Užanský NP – Verchovina – Boržava – Polonina Krásna – Polonina Svidovec – Černohorská polonina – Rachov – Sighetu Marmatiei – Maramureš – Rodna – Suhard – Calimani – Gurghului – Harghita – Ciaucului – Nemira – Vrancei – Buzaului – Siriu – Ciucas – Bailui – Bucegi – Piatra Craului – Fagaraš – Cindrel – Sureanu – Valea Cerna – Oršava – Gernik
Související odkazy:
CASABLANCA – Viktorčina „Cesta tam“. 5 měsíců v Karpatech. Vlk, okradení, zážitky a jiný běh času
Hostem Pavla Sladkého v cestovatelském magazínu Casablanca na ČRo Radio Wave.
ROVERSKÝ KMEN – Pět měsíců svobody
Autorská výpověď o cestě přes karpatský oblouk
TRAVELFOCUS – Pěšky přes Karpaty
Rozhovor o přechodu karpatského oblouku.
iDNES – Pastevečtí psi byli zlí, válčila jsem s nimi, říká cestovatelka
Rozhovor o přechodu karpatského oblouku.