Po třech půlročních trecích se mi zazdálo, že tenhle způsob života už jsem trochu nahlédla a chtěla bych zažít a vyzkoušet něco nového. A protože jsem v zahraničí nikdy nepracovala, pouze jako dobrovolnice, vymyslela jsem si, že pojedu pracovat do nějaké země, která by splňovala 3 podmínky: 1) aby byla dost daleko na to se vrátit domů, kdybych se dostala do průšvihu; 2) abych ani částečně nerozuměla tamnímu jazyku; 3) a ideálně taková, o které nic nevím a těžko si ji dovedu představit. Všechny tři podmínky dokonale splňoval Island. O svém nápadu jsem se zmínila bratrovi, který mě překvapil reakcí, že by se chtěl přidat. A tak jsme jeli dva.
Plán cesty tam
Protože ze zásady nelétám letadlem, rozhodli jsme se Atlantik přeplout. Kombinací autobusu a autostopu jsme dojeli do dánského přístavu Hirsthals. Tam jsme se nalodili a dva dny a tři noci se zastávkou na Faerských ostrovech jsme pluli do islandského přístavu Seydisfjordur. Na místě jsme usoudili, že práci nejsnáze najdeme v hlavním městě, byla by ale škoda nepokusit se hledat i jinde. A tak jsme se rozhodli, že budeme stopovat na protilehlou stranu ostrova do Reykjavíku a cestou se budeme místních ptát, zda o nějaké práci pro nás dva nevědí. Jeli jsme dva a půl dne severní cestou, do Reykjavíku jsme dojeli, práci nenašli. Ubytování bylo příliš drahé a najít práci bez ubytování na Islandu legálně nešlo, takže jsme se ubytovali ve stanu/tarpu v reykjavíckém kempu (tehdy cca 500 Kč os/noc).
Hledání práce
Do dvou týdnů jsme měli vyřízené potřebné dokumenty a našli si práci – bratr v hotelové kuchyni, já v jiném hotelu jako pokojská. Skamarádili jsme se s Češkami, které tam žily a ochotně nám pomáhaly se vším, co jsme potřebovali. Našimi spolupracovníky byli zejména Poláci a Litevci, moje nadřízená byla z Venezuely. Pracovní podmínky se mi ale nelíbily, šéfová nedodržovala naše dohody a práce v kolektivu ekonomických imigrantů mě nenaplňovala. Cestuju přece proto, abych poznávala život místních, ne abych trávila léto nezajímavou prací v kolektivu lidí, jejichž motivací jsou hlavně peníze. A tak, když na mě po týdnu práce udělala šéfová další podraz, dala jsem výpověď. Zůstala jsem už téměř bez peněz, byla bez práce. Další den jsem šla na pracovní pohovor do pizzerie, kde jsem chtěla prohloubit své zkušenosti jakožto pizzařka. Pohovor dopadl dobře, šéf se zdál být super a podmínky mi byly nabídnuty dobré. Jenže následující den se stalo něco, co jsem si přála ze všeho nejvíc…
S příjezdem na Island jsem si totiž dala inzerát do farmářských novin. Nikdo se mi neozval, takže jsem se během pobytu v Reykjavíku svého snu pracovat jako vinnukona (sezónní dělnice, děvečka na farmě) u koní a ovcí, vzdala. Tehdy jsem ještě nevěděla, že sezóna na farmách začíná v květnu (my přijeli až koncem května). Nicméně na jedné chudé farmě na severozápadě jim vinnukona zdrhla stejně jako já z hotelu a potřebovali novou pracovní sílu. Pohovor po telefonu jsem zvládla a dalšího dne vyrazila stopem na sever.
Práce na farmě
Farma byla na samotě a bylo na ní 35 islandských koní a kolem 3000 ovcí (včetně jehňat). Na tamní poměry šlo o velkou farmu, kterou ale obhospodařovali jen dva lidé – muž středního věku a jeho 72 letá matka. Žil s nimi i její manžel, osmdesátník chatrného zdraví, který se vzhledem ke svému stáří a nemocem prací neúčastnil.
Farmářka uměla trochu anglicky, její syn jen pár slov. Nejčastěji jsem pracovala s farmářem, který na mě kromě příkazů jako „You go (mávnutí ruky)“ nebo „I go (mávnutí ruky)“ mluvil zejména islandsky, takže prvních pár týdnů jsem mu máloco rozuměla a dával mi to sežrat naštvanými vzdechy a výrazy symbolizujícími, že jsem úplně blbá. Blbá jsem byla i proto, že jsem neuměla řídit traktor a zejména proto, že jsem byla ochotná pracovat od rána do večera za minimální měsíční mzdu, ze které mi strhávali výraznou částku za ubytování a jídlo. Žila jsem s nimi v jejich domě v malém pokojíku, do kterého se vešla jen postel a knihovna.
Nejtěžší pro mě byly první dva týdny, kdy jsem neměla ani jeden den volna, práce byla fyzicky náročná a pracovalo se s přestávkou na oběd a „čaj o páté“ od rána do večera, často do půlnoci a někdy i déle. V létě je na Islandu půlnoční slunce, tedy neustálé světlo, a když bylo hodně práce se svážením ovcí do vnitrozemí, žádná tma tu dřinu nezastavila. Několikrát jsem padla do postele vysílená, ve špinavém oblečení, bez síly se převléknout nebo umýt.
Podobně jako se farmáři chovali ke mně, chovali se i ke zvířatům. Koně byli přežraní a tlustí, protože spásali trávu 24 hodin denně, nikdo je nikdy nehřebelcoval ani jim nečistil kopyta, dokonce ani po práci. Osiřelá jehňata žila v ovčárně bez denního světla a bez podestýlky, 13 mláďat namačkaných na prostoru 3×3 metry. Rozšířila se mezi nimi nějaká nemoc a řadu dní za sebou jsem každé ráno našla jedno další uhynulé. Když jsem ve svém pokojíku zrovna nespala, plakala jsem. Po těch dvou týdnech jsem s tím chtěla seknout a vrátit se do Reykjavíku. Jenže do města se mi nechtělo, chtěla jsem se učit nové věci na farmě, trávit čas s Islanďany, být na čerstvém vzduchu a se zvířaty. A tak jsem se rozhodla svou popelkovskou pozici změnit. A pokusit se změnit i pozici těch nebohých zvířat.
A tak jsem hned následujícího rána šla za farmářkou a řekla jsem jí, co si o životních podmínkách jehňat myslím. Chtěla jsem, aby mohla žít venku, volně běhat a spásat trávu. K mému překvapení farmářka jen pokrčila rameny a řekla, že když jim postavím ohradu, ať si je klidně chovám venku. Šlo jen o to, aby oni sami nemuseli vynakládat žádnou práci navíc, neboť na osudu pár slabých zvířat, která tak jako tak skončí na jatkách, jim nezáleželo. Ohradu jsem postavila, i malý přístřešek, kam se jehňata mohla schovat před deštěm. Za týden byla dvojnásobně velká, radostná a po nemoci ani vidu. Můj zájem o kvalitu života zvířat včetně mého vegetariánství si vykládali jako outlocitnost městské holky a později, když třeba zraněného koně odeslali na jatka, udělali to tak, abych zrovna nebyla na farmě a o ničem nevěděla.
Postupně jsem si získávala oblibu farmářky, která velela celé rodině a dohlížela v ní na přísnou křesťanskou morálku. Jezdila jsem s ní na projížďky, na které se vzhledem ke svému věku bála jezdit sama, vyprávěla jí o zemích, které jsem navštívila, protože sama byla jen jednou v USA a vyprávění o životě lidí v evropských a asijských zemích ji fascinovalo. Naučila jsem se řídit traktor a práci na traktoru si oblíbila ze všech činností nejvíc. Osvědčila jsem se v sedle a obecně v práci s koňmi, a taky jako honácký pes, protože jsem dobře běhala. Když se jim rozbil traktor a všichni několik dní chodili s ustaraným výrazem, co s nimi bude, protože bez traktoru se neobejdou, a že na celém Islandu žádný takový v jejich finančních možnostech není, sehnala jsem jim ho. Pracovala jsem nejlépe, jak jsem dovedla, což vedlo k tomu, že jsem dostávala náročnější a náročnější úkoly jako „Viktoria, rozbila se vapka/auto/sekačka, oprav to.“
Nakonec jsem si získala pověst, která mě samotnou děsila, protože dalece přesahovala moje vlastní schopnosti. Nicméně už jsem konečně nebyla blbá holka z východu, prosadila jsem kvalitnější péči o koně a dostávala mnohem víc volna než dřív. Sama jsem začala lépe rozumět lidem, kteří v tak malé skupině, ve svém věku a s nízkými příjmy (na islandské poměry – pozor, to pořád neznamená, že neměli 4 auta a 2 traktory) museli obstarat jednu z největších farem v okolí. Vznikl mezi námi vztah, možná trochu neobyčejný, ale respektující a silný.
Göngur
Od druhého dne na Islandu jsem věděla, že nesmím promeškat göngur, který se koná vždy v září. Zatímco začátkem léta farmáři sváží ovce do vnitrozemí ostrova, kde se volně a bez dohledu pasou, v září vyráží jezdci do vnitrozemí na koních a shánějí stáda zpátky k pobřeží (vnitrozemí je neobydlená pustina). Chtěla jsem vidět ty jezdce s tisíci ovcí, nafotit to a zažít tu atmosféru. Nepomyslela jsem ani v duchu, že by mě na tuhle třídenní jezdeckou výpravu mohli vzít s sebou, ostatně celé léto mi opakovali, že pro takové cácorky jako já, tahle práce není. Že to zvládnou jen farmáři, kteří jsou dobrými jezdci a v tamních drsných podmínkách žijí celý život. Leč souhra náhod tomu chtěla, že náš farmář se gönguru zúčastnit nemohl a platit za tuhle práci Islanďana, vyjde draho. Takže jsem jednoho dne dostala otázku, zdali to nechci vzít za něj. Od té doby jsem každý den měla čas na tréninky místo práce a farmářka mi vycházela vstříc úplně ve všem. Tenhle zážitek byl největší odměnou za všechnu tu počáteční dřinu, slzy a osamělost. Dala jsem to. Na gönguru jsem obstála a stala se jednou z nich.
Reportáž z gönguru najdete na blogu.
Cestování po Islandu
Ve dnech volna jezdím na výlety a poznávám okolí. Obvyklý plán turistů přijíždějících na Island vypadá tak, že si v Reykjavíku vypůjčí auto a objedou ostrov kolem dokola po hlavní silnici se zastávkami na turisticky oblíbených místech. Na těchto místech se shlukují stovky lidí pořizující selfies, stejná, jakých jsou na internetu statisíce. Jenže Island sám o sobě je fascinující krajina a kamkoli se vydáte, byť na blind, třebas jen podle krásy vrstevnic v mapě, tam objevíte něco zajímavého. Island je celkem pustina, a nelze ho zažít takový jaký je, vydáte-li se tam, kam jezdí davy turistů. Doporučit můžu autostop. Je bezpečný a funguje velmi dobře, ostatně jako na většině ostrovů. Sama jsem Island objela stopem celkem třikrát.
Vybrala jsem pár fotek ze svých výletů a treků. Pro mnohem víc fotek, příběhů a informací o Islandu si můžete přijít na některou z mých přednášek.
Související odkazy:
MAGAZÍN REPORTÉR – Göngur. Výprava do světa islandských kovbojů
Už přes tisíc let se pastevci každoročně vydávají na několikadenní výpravu na koních do pustin islandského vnitrozemí. A málokterému cizinci se poštěstí, aby ho tihle drsní honáci vzali s sebou… Já to štěstí měla a napsala o tom reportáž.
Pořad Radia Wave a Veroniky Ruppert. Šatníky – příběhy módy z českých skříní a ulic.
LIDÉ A ZEMĚ – VÁBENÍ NEPŘEDSTAVITELNÉHO
Rozhovor v březnovém čísle časopisu LaZ 2021.
HIKEMATES – Večer o horách a l´uďoch
Záznam z konference v košické Tabačke, přednáška o udržitelnosti v cestování, 1. června 2023.