Když se s někým bavím o sólo stopování žen, dostává se mi zpravidla dvou reakcí. Buď hysterický výlev plný obav a obviňování, že hazarduji se životem, nebo naopak dojem, že to musí být super a není čeho se bát. Ne zas tak moc, ale pár tisíc kilometrů nastopováno mám, a můžu říct, že realita je někde uprostřed.
VÝHODY SÓLO STOPOVÁNÍ
Stopovat sólo má své výhody, a proto jej mnoho lidí preferuje před stopováním ve dvou či více lidech. Například – jednomu se stopuje rychleji, zastaví víc řidičů. Další z ceněných výhod je flexibilita – můžete se kdykoli rozhodnout pro cokoli bez ohledu na požadavky parťáka, dokonce můžete na stop vyrazit hned teď. Žádné složité domlouvání a plánování stejného termínu dovolené.
SPOUSTA SKVĚLÝCH ZÁŽITKŮ
Stop mě baví, protože je skvělým způsobem, jak dobře poznat místní, jejich život, názory a vůbec je to zajímavé nahlédnutí pod pokličku země, v níž stopujete. Občas mě někdo pozval na návštěvu nebo na kafe, slyšela jsem mnoho životních příběhů, poznala hodně podivínů, dostala cenné rady a podle toho, kdo mi zastavil, se často taky odvíjel další plán cesty. Jeden z nejlepších stopů jsem zažila v Itálii. Po třech hodinách ustavičného deště v silném větru bora, kdy jsem marně stála na malém trojúhelníku mezi dvěma dálnicemi (kde mě předtím vysadili policisti), konečně zastavilo auto. Jelo sice na opačnou stranu než jsem potřebovala, ale to mi bylo jedno. Hlavně, abych aspoň chviličku poseděla v teple. V autě seděla černošská zpěvačka se svým italským manželem a celou cestu hlasitě zpívala tak nádherné písně, že si tu cestu dodnes pamatuji jako snad nejkrásnější koncert v životě. Nakonec mě odvezli na farmu ke svému kamarádovi Brianovi, u něhož jsem několik dní pracovala za stravu a nocleh (a volného času k výletům jsem taky měla habaděj). Velký bílý dům na břehu moře. Část rodiny Marokánci, právě se chystající na cestu do Mekky – farmář Brian tedy potřeboval na pole pomocníka. Jeho otec, nosící na hlavě zelený turban, z oka vypadnul Hemingwayovi, a Brianovy děti byly napůl Italové a napůl Japonci. Než jsem se vzpamatovala, hned mi bylo jasné, že jsem se ocitla v neobyčejně zajímavé společnosti. Byla to moje první, a báječná, zkušenost s WWOOFingem…
Sólo stopování žen má svá specifika
Ačkoli stopovat sólo mě baví, leckdy bych při něm byla raději mužem. V některých zemích to totiž probíhá tak, že stojíc u krajnice, těším se, až konečně někdo zastaví; a sedíc v autě, těším se, až konečně z auta vypadnu. Nerada bych svými cestami uvedla některé začínající stopařky v domnění, že stopovat sólo mohou bezpečně a bezstarostně kdekoli. Ne v každé kultuře je žena rovna muži jako např. v západní Evropě, ale i třeba na Balkáně nemalé procento řidičů zastaví s představou, že „z toho něco bude“.
Například v Turecku bych bez parťáka nestopovala ani za mák. Neznamená to, že lidé jsou tam nebezpeční, je to jen důsledek odlišné mentality. Stopující holka je pro mnohé místní řidiče prostě kurva, a je jedno, že má krosnu a zakrývá si všecky potenciální vnady. Než tedy někam vyrazíte, nezapomeňte, že v každé kultuře panují odlišná sociální paradigmata. Sólo stopování dívek v patriarchálních společnostech prostě neodpovídá slušnému chování a vašemu pohledu na svět budou schopni porozumět spíše vzdělaní lidé. A těch není většina.
Na druhou stranu je třeba dodat, že ve výsledku je sólo stopování v takových zemích pro ženy spíše nepříjemné než nebezpečné. Chování řidičů je úměrné tomu, jak deviantní je v jejich kultuře to, co děláte, ale po násilí normální člověk netouží. Takže když svým odmítnutím řidiče urazíte víc než snese, pravděpodobněji vás vyrazí z auta, než by se pokusil o únos. Odpověď na otázku, jestli si stopování v takových podmínkách můžete užít, je jednoznačné NE.
Abych to na závěr ještě trochu zkomplikovala a přitom uvedla na pravou míru, je třeba dodat, že kdykoli a kdekoli se může stát cokoli. Nechat se unášet pocitem „tady se mi nemůže nic stát“, bývá chyba číslo jedna. Zatímco na Balkáně mě obtěžovalo mnohonásobně větší procento řidičů než v západní Evropě, nikdo se tam dosud nepokusil razantně zakročit proti mé vůli. Přitom ve Francii jsem během stopu byla unesena. Je to už pár let, byla jsem trochu idealistické kuře a dopustila se zcela začátečnické chyby, nakonec mě však naštěstí zachránil strach, mazanost a rychlé nohy.
Obrázek: Někdy je lepší stopovat s parťákem. Kromě větší bezpečnosti, je čekání u krajnice ve dvou větší zábava. Navíc se můžete střídat a tak si i trochu odpočinout.
Bezpečnostní zásady a tipy
Snad každá stopařka má své bezpečnostní zásady, kterými se řídí. Když jsem stopovala v zahraničí poprvé, moc jsem toho o bezpečnosti v stopování nevěděla. A tak nyní házím v plén zásady vlastní. Možná jsem na některé zapomněla a možná mě některé existující nikdy nenapadly. Takže budete-li mít pocit, že něco chybí, bez ostychu přihoďte do komentářů ty svoje.
Zároveň ještě upozorňuji, že ne vždy dodržuji všechny. Záleží na situaci v níž se nacházím, a podle ní má smysl se přizpůsobovat. Zastaví-li mi třeba manželský pár, bylo by absurdní předhazovat jim mýtus o svém manželovi apod. Tak tady jsou:
Když jdeš na stopa…
1) Když můžeš stopovat s kamarádem/kamarádkou, využij toho.
2) Zjisti si něco o stopování v zemi, do níž se chystáš.
Dobrým zdrojem informací a zkušeností ostatních stopařů je Hitchwiki.
3) Dávej o sobě vědět někomu z blízkých.
4) Neoblékej se vyzývavě.
Dlouhé kalhoty jsou lepší než kraťasy. Holá dámská kolena na dosah řidičovy ruky můžou být účinným „rozpalovákem“.
5) Nemáš-li snubní prsten, nos jeho imitaci.
Je to takový malý důkaz, že někde máš muže, který tě čeká. Vhodné je taky nosit při sobě fotku svého „manžela“ (může být kdokoli z kamarádů, nejlépe pořádné chlapisko), tvoje historka o něm bude vypadat důvěryhodněji a dokážeš o něm vyprávět bez průhledného vymýšlení si za pochodu.
6) Nauč se v jazyce země, do které jedeš, některá základní slovíčka.
Např. „manžel“ nebo „vdaná“ – pak totiž poznáš včas, že se konverzace začíná ubírat nežádoucím směrem.
7) Za zhoršené viditelnosti se označ reflexní páskou nebo čelovkou.
8) Doklady, telefon, peníze a případně paměťové karty měj stále při sobě, nejlépe ve skryté kapsičce na těle.
Ne v batohu. V případě odloučení zavazadla z tvého dosahu pro tebe bude těžší rozhodnout se pro včasný útěk, budeš-li mít uvnitř nezbytnosti.
9) Pepřový sprej měj vždy v kapse po pravé ruce (nebo v té, která je na sedadle spolujezdce vzdálenější od řidiče).
Nezahlédne ho při vytahování tak rychle, zvláště, máš-li na kolenou batoh. Ideální sprej je gelový (nechceš se toho nadýchat spolu s útočníkem).
10) Zbraň se neboj použít, ale nepoužívej ji – pokud můžeš utéct nebo dokud se zvládáš bránit psychologicky.
Zbraň pravděpodobně nikdy nebudeš muset použít, nicméně se s ní budeš cítit sebevědoměji.
11) Vždycky je dobré mít v záloze nějakou historku, že jedeš ke kamarádům nebo něco podobného, zkrátka, že tě někdo očekává.
Když si budeš vymýšlet na místě, nebudeš působit důvěryhodně a s nepromyšlenou historkou se snadno prozradíš.
12) Máš-li více zavazadel, připni je k sobě.
Nestane se tak, že něco v autě zapomeneš. V mém případě jde zpravidla o brašnu s foťákem.
Když řidič zastaví…
13) Zapamatuj si nebo vyfoť SPZ, a pak číslo pošli smskou někomu z blízkých.
Slušnému řidiči to vadit nebude. Tohle je rada mé kamarádky, nicméně já to nikdy před nástupem do auta nestihnu.
14) Ptej se „kam jedete?“, nikoli „jedete do Paříže?“.
Deviant ti totiž vždycky odpoví „ano, jedu přesně tam, kam chcete.“
15) Od prvního momentu si všímej detailů. Dej na intuici, ne na strach nebo pocit neohroženosti.
16) Je-li ti řidič na první dojem podezřelý či nepříjemný, nesedej k němu.
Můžeš se třeba vymluvit, že sis spletla směr nebo prostě řekni, že sis to rozmyslela. Lepší někoho urazit či stopovat o hodinu déle, než se nechat unést.
Když nastoupíš…
17) Batoh si nechávej při sobě.
Nejlépe na kolenou. Máš ho bezpečně po ruce, zakrývá vnady a částečně tě fyzicky chrání.
18) Jsou-li v autě zadní sedadla, nesedej si vedle řidiče.
Zase. Je lepší nebýt řidiči na dosah a rozhovor přes zpětné zrcátko udržuje patřičnou distanci.
19) Během jízdy koukej, jestli nejedete někam jinam, než jste se s řidičem domluvili.
20) Buď sebevědomá a reaguj absurdně.
Pokud jsi unavená, je lepší se před dalším stopem dospat. Když to nejde, je dobré nedávat svou únavu znát. Unavená holka je snadná oběť. V případě ohrožení zapínám mód „absurdní chování“ (to znamená reagovat naprosto nad možná očekávání). Dobré je také žvanit blbosti a pokládat otázky doplňovací. Deviant se pak nestíhá soustředit na plán únosu.
21) Když chceš vystoupit v důsledku strachu, řekni, že potřebuješ zvracet.
Málokdo si nechá dobrovolně poblít auto, a tak nejspíš zastaví.
Kdo mě k sólo stopování inspiroval?
V první řadě to byla Kateřina Mandulová, kterou jsme někdy o půlnoci u Českých Budějovic svezli s kamarádem, když jsme se vraceli ze skialpu v rakouských Alpách. Mně bylo devatenáct, a každý mi říkal, že svou cestu kolem světa nikdy nemůžu podniknout, protože jsem holka. Katka stopovala sólo pravidelně a vyprávěla zážitky ze své cesty přes zamrzlou řeku Zanskar v Indii. Později jsem ji potkala na Mezinárodním horolezeckém festivalu v Teplicích na Metují, kde sedě pod mostem, prodávala poslední kus své knížky Vladivostop o cestě sólo stopem do Vladivostoku. Přečetla jsem ji jedním dechem.
Druhou a rozhodující inspirací byla knížka Jiřího Svobody Autostopem kolem světa – Evropa, 1. díl. Kdo jste nečetli, máte se na co těšit. Jirka byl neskutečný kumštýř a samorost, psal jedna báseň a jak mu zobák narost.
Na závěr pár dojmů z některých zemí
Dojmy a zážitky jsou vždy subjektivní a můžete mít odlišné zkušenosti. Klidně se o ně podělte v komentářích…
Slovinsko – nejlepší země pro sólo stopařky, s jakou mám zkušenost. Slovinci milují hory a jsou hrdí na svou přírodu, takže jakmile máte krosnu, máte i jejich sympatie. Zastavují hodně a nikdy mě nikdo neobtěžoval.
Island – ostrovní země obecně patří mezi nejbezpečnější. Island bych doporučila komukoli, kdo se stopováním začíná nebo z něj má obavy. Objela jsem ho stopem kolem dokola třikrát a nekomfortně jsem se necítila ani jednou. Navíc sem jezdí velké množství cizinců, takže cca polovina řidičů, kteří mě nabrali, byli místní a ta druhá polovina byli lidé z celého světa. Ohromně inspirující.
Itálie – Stopovala jsem hlavně na severu, protože čím jižněji jsem v Itálii jela, tím méně komfortně jsem se cítila. Ale byly to dloooouhé hodiny protrpěné u krajnice. Nic moc.
Bulharsko – vynikající. Během procházení po silničkách i prašných cestách bulharským venkovem jsem téměř denně s poděkováním odmítala řidiče, kteří mi nabízeli svezení, aniž bych stopovala. Během pozdějšího stopování jsem nikdy nečekala déle než 15 minut. Stopování v Bulharsku mohu doporučit také sólo stopařkám, které však již mají dostatek zkušeností. Obtěžována jsem byla jen zcela výjimečně a maximálně verbálně. Ve srovnání s jinými balkánskými zeměmi určitě jedna z nejbezpečnějších.
Severní Makedonie – vynikající, pokud nejste sólo stopařka. Makedonci mají velmi patriarchální mentalitu, a pokud jste sólo, pak dle nich zcela jistě potřebujete mužského, s čímž vám každý chlap velice rád pomůže. V případě nezbytnosti ženského sólo stopování výrazně doporučuji dodržovat striktně veškerá bezpečnostní pravidla, na která jste si během předchozích zkušeností navykly. Druhým rizikem, platným i pro muže, je neopatrnost makedonských řidičů. Nad tím, co jsem na makedonských silnicích viděla, zůstával rozum stát. Např. když mě pěšky jdoucí za krajnicí v zatáčce předjížděl kamion předjížděný jiným kamionem, proti němuž jelo osobní auto. V protikladu k těmto dvěma neblahým okolnostem však mohu říct, že makedonští řidiči jsou velmi přátelští (jen obyvatelé žijící v blízkosti řecké hranice bývají mírně vyplašeni z cizinců, ale jakmile vám uvěří, že jste z ČR, není problém) a navzdory očekávání, nebylo pro nás žádným problémem poměrně rychle stopovat ve třech (bratr, kamarád a já). Stopování ve dvojci či ve třech mohu v Makedonii výhradně jen doporučit, a pokud vám nevadí trocha nepohodlí (leckdy jsme cestovali všelijak zkrouceni, abychom se do auta plného věcí naskládali nebo na korbě), užijete si cestou hodně legrace.
Řecko – vynikající, pokud nestopujete v blízkosti severní hranice. Tam se totiž nachází stovky uprchlických táborů a místní jsou prostě vyplašení z cizích lidí. V této oblasti jsem se pohybovala rychlostí asi 60 km za den, což jsem nakonec vzdala a zpátky do Bulharska jsem jela autobusem z Thessaloniki. Pokud jde o bezpečnost sólo stopařek, buď jsem se s řidičem cítila absolutně komfortně nebo jsem se po pěti minutách jízdy nemohla dočkat, až z auta vylezu. Určitě bezpečnější než v Severní Makedonii. Měla jsem ze zkušeností jiných stopařů vysoká očekávání, takže v tomto smyslu mě Řecko spíše zklamalo.
Turecko – excelentní, pokud nejste sólo stopařka. Po několika dnech pěšího putování Tureckem jsem se pevně rozhodla, že v téhle zemi nebudu stopovat sólo. Dotěrnost místních mužů (zejména venkovanů) je gargantuovská. Respektive, abych nepaušalizovala – setkávala jsem se takovými, kteří mě vysloveně chladně ignorovali (jako prašivé zatoulané štěně, od něhož nechcete chytit blechy), s takovými, kteří byli nesmírně dobrosrdeční, empatičtí a slušní a s takovými, co jim nedělalo problém se za mnou hnát několik kilometrů s otevřeným poklopcem. Po zkušenostech stopování s kamarádem jsem usoudila, že třetí skupina by byli právě ti nejčastěji zastavivší řidiči. Nakonec jsem tedy Turecko prostopovala ze severu na jih a zpět s kamarádem, a oba jsme se shodli na tom, že sama bych měla minimální pravděpodobnosnost to zvládnut bez úhony. Na druhou stranu, stopujete-li Tureckem ve dvojci, zvláště v kombinaci žena/muž, frčíte rychleji než autobus. A navíc je to zadarmo, zábavné a potkáte nové přátele. Mohu vřele doporučit každému, neboť tahle země je pro stopaře dočista ráj.
