Moje druhá půlroční cesta byla nesrovnatelně snazší než ta první přes karpatský oblouk. Jednak jsem měla víc zkušeností, jednak jsem strávila mnohem víc času na venkově nebo v horách s dobrými cestami než jak tomu bylo v hlubokých a divokých Karpatech. Zatímco první cesta pro mě byla zejména o práci se sebou samou, na té druhé jsem potkávala mnohem více lidí a byla jsem mnohem častěji hostkou u místních, takže jsem víc poznávala lidi a kulturu. Tentokrát jsem z hlavní pěší trasy dělala odbočky stopem, trochu i veřejnou dopravou a dokonce jsme si s kamarádem splnili dávný sen vyrazit na moře na seakajaku. Cestu jsem opět spojila s dobrovolničením. Na začátku cesty jsem pomáhala na polích v Banátu, na konci jsem strávila měsíc a půl jako dobrovolnice na organické farmě v bulharských horách.
Plán a trasa
V plánu bylo vyrazit z Gerniku (cíl mého předchozího treku) a přes balkánské hory dojít do Istanbulu. V červnu jsem odjela dobrovolničit do Gerniku v Banátu, kde jsme pomáhali starším lidem s prací na polích. Pak jsem pokračovala pěšky z Gerniku kaňonem řeky Nery do Srbska, kde jsem navštívila českou vesnici Češko Selo a pak jsem pokračovala podél Dunaje do Bulharska. Cestou jsem se stavila na nejvyšším vrcholu Srbska Midžur (2169 m n. m.) a Bulharska Musala (2925 m n. m.). Bulharsko jsem prakticky přešla ze severu na jih a později ještě ze západu na východ.
Mezitím za mnou na deset dní přijeli kamarádi do Skopje, kam jsem dojela stopem a společně jsme pak stopovali Severní Makedonií a severním Řeckem v kombinaci s železniční dopravou. Vylezli jsme na nejvyšší vrchol Severní Makedonie a Albánie Golem Korab (2753 m n. m.). V Thessaloniki jsme se rozloučili a já pak pokračovala stopem k pohoří Olympos, tam jsem vylezla na nejvyšší vrchol Řecka Mytikas (2918 m. n m.) a pak pokračovala stopem v kombinaci s busem zpátky do Bulharska, kde jsem navázala na svou původní trasu a pokračovala pěšky do Istanbulu. Autostop v blízkosti severní hranice Řecka moc nefungoval (60 km za celý den stopování), protože v oblasti se vyskytovala řada uprchlických táborů a místní se obávali zastavit cizincům.
Jižní část Bulharska v oblasti Rodopy mi naprosto učarovala orientem protkanou kulturou a obrovskou pohostinností Pomaků (bulharští muslimové). Pak už jen jednodenní přechod přes Řecko do Edirne v Turecku, a posledních pár dní pěšky do Istanbulu.
Istanbul
Istanbulem jsem „došla do cíle“, nicméně cesta tím nekončila. Ačkoli jsem se domnívala, že déle než týden v tak velkém městě nevydržím, zůstala jsem tam 17 dní. To město mi naprosto učarovalo. Byla to v téměř nepřetržitá párty, neustálé objevování města a poznávání nových lidí – stačilo sednout si někde na lavičku a vzápětí se stalo „něco“, co odstartovalo nový příběh. Když jsem se ruchem města cítila zahlcená, chodila jsem do krásné a klidné knihovny v parku Gülhane.
Našla jsem si řadu kamarádů, zároveň velmi jednoduše fungoval couchsurfing, párkrát jsem si koupila jízdenku na loď a bivakovala na Princových ostrovech. Jízdenky na MHD však byly nad můj rozpočet, a tak jsem si „přivydělávala“ prodejem fotek z cest na ulici Istiklal. Můj pobyt skončil příjezdem kamaráda Vítka, s nímž jsme měli v plánu vyrazit na seakajakářskou expedici…
V Turecku na seakajaku
S kamarádem Vítkem jsme na festivalu Obzory navštívili přednášku o tom, jak se připravit na seakajakářskou expedici. To nás natolik nadchlo, že jsme si slíbili, že nějakou podnikneme. Jediným zádrhelem bylo, že oba jsme měli jen mizivé, téměř nulové, vodácké zkušenosti. Proto jsme před mým trekem absolvovali půldenní kurz seakajakingu na přehradě v Liberci. Své nově nabyté dovednosti jsme prověřili na Středozemním moři, k jehož pobřeží jsme z Istanbulu dostopovali.
Vypádlovat ze zátoky proti silnému větru bylo náročnější než jsme si představovali, jinak jsme měli štěstí na skvělé počasí a užili jsme si to na maximum. Pronájem kajaku byl na naše tehdejší poměry finančně náročný, proto jsme si mohli dovolit jen tři dny a zvolili jsme kajak dvoumístný. Pádlovali jsme kolem Kleopatřiných ostrovů, spali na nedostupných plážích a koupali se v průzračně modré vodě. S Vítkem jsme strávili dva společné týdny, během nichž jsme navštívili taky pár památek jako například Efesos, Pammukale nebo Antalyi. Zpátky do Istanbulu jsme dojeli opět stopem.
WWOOF – Dobrovolničení na farmě
V Rodopech jsem poznala pána, který mi nabídl práci na jeho šafránových polích, až se budu z Istanbulu vracet. Když jsem však do jeho města přijela a zavolala mu „tak jsem tady“, strašně se vylekal, protože ho asi nenapadlo, že na naši úmluvu nezapomenu. „To nejde! Nemůžu tě zaměstnat, vždyť jsi žena! Co by na to řekli sousedi? A moje manželka?!“ vysvětlil mi později v kavárně a já na něj hleděla a vůbec nechápala, kde je problém.
Takže tenhle plán padl a rozhodla jsem se najít si nějakou farmu přes WWOOF. To je celosvětová organizace propojující organické farmy a dobrovolníky. Dobrovolník pracuje 4-6 hodin denně, 5 dní v týdnu, a za svou práci dostává stravu a nocleh. A samozřejmě příležitost něco nového se naučit a poznat místní život. Nakonec jsem tedy odjela na malinkou farmu v horách 50 km severně od Sofie a strávila tam měsíc a půl. Opravovali jsme starý dům, připravovali dřevo na zimu a mou každodenní náplní práce byla péče o zvířata, pečení a vaření. Nejradši jsem chodila do vesnice na nákupy s oslicí Magi. Na týden mě tam přijela navštívit moje česká kamarádka, oslavila jsem tam Vánoce a když nachumelilo, vrátila jsem se po půl roce domů.
Vybavení
Základní hmotnost mého batohu byla kolem 6 kg.
Na základě chyb z přechodu karpatského oblouku, jsem si tentokrát vzala větší batoh s možností víc utáhnout bederní popruh – konkrétně Osprey Tempest (stará verze byla výrazně lehčí než model, který se prodává dnes). Taky alumatku jsem nechala doma a vzala si s sebou skládací pěnovou karimatku Therm-a-Rest Z-Lite, kterou používám dodnes. Zásadní změnou bylo, že jsem si tentokrát pořídila smartphone, takže jsem disponovala mapami (nejvíc se mi osvědčily Mapy.cz).
Protože jsem tehdy ještě nosila pohorky, vzala jsem si sebou i barefoot sandále Huarache. Z mých dodnes nejoblíbenějších věcí jsem přibrala například trekové hole Fizan Compact, vybavila jsem se větším množstvím oblečení Icebreaker (tentokrát s malým množstvím syntetické příměsi) a začala jsem používat stanové kolíky od MSR. Stálicí v mé výbavě je už od prvního dálkového treku pončo/přístřešek od Sea to Summit, bivakovací vak Highpoint Superlight Cover 2.0 a lehké péřové spacáky od Cumulu.
Podrobnosti k vybavení, které používám, najdete v mých gear listech.
Rozpočet
Cestu jsem opět pojala nízkonákladově, i když tentokrát jsem si limit 1€ na den vyhradila pouze na jídlo. Utratila jsem taky pár drobných za vlak a autobus, platila za MHD v Istanbulu, nějaké vstupenky a pronájem seakajaku. Za nocleh jsem neplatila ani jednou, vždycky jsem bivakovala venku nebo jsem spala u někoho z místních, kdo mě k sobě pozval.
Trasa
Gernik – kaňon Nery – Češko Selo – břeh Dunaje – Zaječar – Midžur – Sofie – Musala – Slavjanka – Skopje – Golem Korab – Ohrid – Thessaloniki – Mytikas – Rodopy – Edirne – Istanbul – Efesos – Antaliye – Pammukale – Istanbul – Sofie – WWOOF farma
Související odkazy:
Rozhovor o 2.etapě VCT s Pavlem Sladkým na ČRo Radio Wave.
HN, MAGAZÍN RESTART – KOLEM SVĚTA NA OSTRUŽINÁCH
Rozhovor pro Magazín Restart z edice Hospodářských novin. Červen 2017. Do finální verze rozhovoru se dostalo několik nepřesností.
IDNES – PĚŠKY CHODÍ TISÍCE KILOMETRŮ, VÝBAVU POČÍTÁ NA GRAMY. JAK CESTOVAT NALEHKO
Rozhovor o tom, jak si sbalit nalehko a o outdoorovém vybavení.
Z CESTY KOLEM SVĚTA – „OCHOČ SI SVÉ STRACHY“ aneb TISÍCE PĚŠÍCH KILOMETRŮ VIKTORKY HLAVÁČKOVÉ
Rozhovor s Katkou Krejčovou pro blog „Z cesty kolem světa“.