Přechod Kavkazu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu byl součástí celkem sedmiměsíční cesty. Byla to moje třetí „velká cesta“, během níž jsem nabyla dojmu, že jsem získala to, co jsem na dálkových trecích hledala – svobodu ve všech možných aspektech existence (ale to jsem ještě nevěděla, jak málo toho o životě vím). Z obav, že na cestě příliš zhubnu, nabrala jsem 10 kg tukových zásob, čehož jsem pak první dva měsíce litovala, poněvadž nositi sádlo do strmých svahů, je neskutečná dřina. Příběh cesty a svoje dojmy jsem později zachytila v knize Hory a nekonečno.
Plán cesty
Plán byl jednoduchý – přejít pěšky Kavkaz od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu. Protože cestuju bez používání letecké dopravy, vyrazila jsem opět z ČR po zemi. Kombinací autobusu a vlaku jsem dojela do Rumunska, kde jsem si chtěla dát trek na Retezatu, abych se na ten Kavkaz trochu „rozchodila“. Moje fyzická kondice byla po půlroce přebíhání z jedné práce do druhé (v rámci různě dlouhých úvazků jsem jich měla 5), sporadického spánku a rychlostravování v otřesném stavu. K tomu se přidalo neblahé počasí, bolest zubu a brutální puchýře z nových, ještě nerozšlápnutých pohorek. Po týdnu přijíždím stopem do Gerniku v Banátu, kde dobrovolničím na polích a snažím se regenerovat.
Dál jsem pokračovala autostopem do Sofie, kde jsem navštívila kamarády, a pak autobusem přes Istanbul do Batumi na pobřeží Černého moře. V kontinuálním přechodu přes Velký Kavkaz mi bránila Jižní Osetie, kam nebylo možné legálně přicestovat, natož se nekontrolovaně pohybovat u ruských hranic, a tak jsem začala Malým Kavkazem přes autonomní republiku Adžárie s tím, že od Tbilisi to vezmu na sever a budu pokračovat po Velkém Kavkazu, přejdu hranici do Ázerbájdžánu a co nejvíc to půjde horami, tudy dojdu někam k pobřeží Kaspického moře. Cestou jsem měla v plánu dobrovolničit v Tušetii (drobné archeologické práce a značení turistických tras), a to bylo z mého plánování v podstatě všechno. Ostatně mapy Gruzie a Ázerbájdžánu jsem si stáhla do telefonu teprve cestou.
Adžárie
Z Batumi, hlavního města autonomní republiky Adžárie, jsem se vydala po pobřeží na sever do Kobuleti, odkud jsem pokračovala vzhůru na dvoutisícové off-trailové hřebeny Malého Kavkazu. Hned na začátku jsem tak objevila něco nečekaného, o čem jsem neměla tušení. Nemyslím jen krásu a divokost turismem nepolíbených hor, ale zejména tamní sezónní pastevecké osady, v nichž povětšinou nebyla ani elektřina nebo tekoucí voda. Pohostinnost, zvědavost a zejména vřelost místních k náhle se zjevené cizince byla velmi milým kontrastem k jinak osamocenému putování. Místní mi velmi rádi vyprávěli o svém životě v horách i o svých tradicích. V Adžárii žije velké množství muslimů, což byl pro mě z kulturních důvodů zajímavý vhled na jinak převážně pravoslavnou Gruzii.
Hned na začátku se ke mně přidala lovecká fenka Rex, které dobrodružství po mém boku zřejmě připadalo zajímavější než život s rangery tamní rezervace. Nechtěla se nechat přemluvit k návratu domů, a tak mi nezbylo, než toto paličatě nabízené psí přátelství přijmout. Ostatně, s psí kámoškou je putování vždycky nějak hezčí než bez ní.
Help camp Tušetie
Cestou jsem se vydala na helpcamp Tušetie, kterého jsem se dlouho chtěla zúčastnit. Parta několika českých dobrovolníků se sešla na 14 dní ke společným pracím na Velkém Kavkazu v oblasti zvané Tušetie. Základnu jsme měli ve vlastních stanech na kopci v osadě Omalo, odkud jsme vyráželi na celodenní nebo vícedenní výpravy do okolí, během nichž jsme značili nové turistické trasy. Cílem bylo rozptýlit nadměrné množství turistů kumulujících se na jediné trase. V Omalu jsme se také věnovali drobným archeologickým pracím na pevnosti Keselo. Díky vřelému přijetí místních jsme tak měli i možnost lépe nahlédnout do jejich pestrých tradic.
Svanetie
Po help campu za mnou přijel na 18 dní kamarád Honza. Spolu jsme pokračovali pěšky z Khashuri do Mtskhety (předměstí Tbilisi) a pak jsme vyrazili do Svanetie na Velkém Kavkazu. Tuhle oblast jsem z trasy vynechala kvůli tomu, abych nemusela nížinou obcházet Jižní Osetii, a Honzu lákalo podívat se na místa, kam se do Gruzie běžně jezdí. Bez velkého přemýšlení a plánování jsme odjeli vlakem do Zugdidi a dál maršrutkou do Mestie. Odtud jsme se vydali na známý trek z Mestie do Ushguli. Příroda i vesnice působí velmi fotogenicky, navíc je trek absolutně nenáročný, spát a jíst mohou turisté v guesthousech po cestě a dokonce ani řeku nemusí brodit, zaplatí-li si převoz na koni. To má za následek masivní turismus, takže o upřímná setkání s místními byla absolutní nouze, stejně jako o ticho a klid. Podél cest a na místech vhodných k zabivakování, všude nasráno. Byli jsme tam v období letních prázdnin a znova už bych něco takového absolvovat nechtěla. Nicméně Svanetie je překrásná a treků, které v ní lze podniknout, je celá řada.
Cesta do Ázerbájdžánu
Po Honzově odjezdu jsem pokračovala z Mtskhety na sever, na týden cesty se ke mně přidal nový kamarád Arash, íránský motorkář bez motorky. Pokračovala jsem přes nádherné hřebeny Gudamakari, těžko prostupné a divoké hory bez lidí a bez stezek, kde jsem si rozbila fotoaparát a udělala výron kotníku, takže jsem se musela nějaký čas hojit, než jsem byla schopná plnohodnotně pokračovat. Z Juty a pak podél hranic s Ruskem jsem pokračovala dál na východ a kromě vojáků nepotkala téměř nikoho. Přes Omalo jsem došla do Lagodekhi, kde je hraniční přechod do Ázerbájdžánu. To už byl ale na horách sníh, na který jsem se nevybavila, protože jsem nepředpokládala, že nasněží tak brzy, a že se budu pohybovat tak pomalým tempem. Naštěstí se to dalo zvládnout i bez výbavy, počasí mi přálo.
Ázerbájdžán
O Ázerbájdžánu jsem toho předem moc nevěděla. Vízum jsem si zařídila on-line a pokračovala jsem poměrně divokým off-trailem přes pohraniční zónu. Tam po lidské činnosti nebylo ani stopy, zato tam bylo spoustu stop medvědů a dalších velkých šelem. Šakaly jsem v Ázerbájdžánu potkala několikrát i na vzdálenost pouhých pár metrů. Vyli mi před spaním na dobrou noc docela pravidelně.
Vstup do těchto míst je nelegální a jak mi později vysvětlili vojáci, kteří mě zadrželi, povolení je pro cizince v podstatě nemožné získat. Tudíž vám návštěvu nedoporučuju, vypadalo to, že mě zavřou, ale nakonec to dopadlo dobře. Problémy s povolením jsem měla i v národním parku Shahdag a sice jsem ke Kaspickému moři nakonec došla a vhodila do něj černomořskou lasturu, ze země jsem byla vyhoštěna. Zase kvůli dalším byrokratickým nesrovnalostem a mému odmítnutí zaplatit pokutu. Nicméně lidé, které jsem v Ázerbájdžánu potkala, byli velmi přátelští, nápomocní a pohostinní, a cítila jsem se tam bezpečně. Krajina je naprosto nádherná a turismus zatím v plenkách.
Dobrovolničení v uprchlických táborech
V Ázerbájdžánu jsem si chtěla najít čajovníkovou plantáž, kde bych dobrovolničila, nicméně na opuštění země jsem dostala dva dny. Odjela jsem z Baku vlakem do Tbilisi a pomalou cestou jsem se vydala zpátky na Balkán, kde jsem 1 týden marodila po hostelech v Bělehradě a 3 týdny dobrovolničila v uprchlických táborech. Provozovali jsme prádelnu, knihovnu, distribuovali oblečení a věnovali se volnočasovým aktivitám s dětmi. Byla to pro mě nová zkušenost, na jednu stranu intenzivní a smutná, na druhou stranu mi výrazně rozšířila obzory.
Vybavení
Základní hmotnost mého vybavení byla kolem 5 kg. Hmotnost a složení fotografického vybavení se výrazně proměňovaly během treku nejprve zbavením se náhradního objektivu a stativu, posléze rozbitím zrcadlovky a následně koupí bazarové. Cestou jsem se taky zbavila elektronické čtečky knih, která se upekla na slunci a přestala fungovat. Neuměla jsem si moc představit několik měsíců bez literatury, leč zjistila jsem, že na cestách to jde úplně v pohodě (pořád je dost čím se zaobírat) a od té doby s sebou čtečku na treky netahám.
Z novinek, které jsem zařadila do své výbavy oproti předchozím dálkovým trekům, můžu zmínit dodnes mou oblíbenou a často používanou Gorillu od Gossamer Gear, velmi pohodlný a dispozičně skvěle řešený batoh. Zařadila jsem ještě více merino oblečení od Icebreakeru a zkrátila si karimatku, protože v zádovém systému batohu je minikarimatka, kterou můžu používat jednak jako podsedák, jednak si jí můžu standardní karimatku nastavit. Spacák Cumulus Lite Line 300 jsem si nechala vyrobit ve zkrácené verzi (dnes je zkrácená verze běžně na trhu). Zcela jsem si zamilovala tehdejší novinku a dodnes mou nejoblíbenější péřovou bundu vůbec Cumulus Incredilite. Pohorky mi dle mých vlastních požadavků (boty celokožené bez membrány se širokou špičkou a s dobrým gripem), vyrobila firma Prabos. Následně Prabos začal boty v podobném duchu vyrábět v modelové řadě Zelená zóna.
Podrobnosti k vybavení, které používám, najdete v mých gear listech.
Rozpočet
Z Batumi jsem vyrazila se 14€, která mi měla vystačit na domnělých 14 dní putování k nejbližšímu bankomatu. Nicméně ty dva týdny se protáhly na tři a ještě se ke mě na 2 týdny přidala Rex, kterou jsem musela živit, takže jsem po 3 týdnech dorazila na help camp slabá a úplně hladová. Tehdy jsem se rozhodla, že s rozpočtem 1€ na den za jídlo už to táhnout nechci a zvýšila jsem si limit na 2€ . Ovšem během help campu v Omalu moje náklady extrémně vzrostly kvůli velmi vysokým cenám (srovnatelným s Alpami – pamatuju, že jsem si koupila plechovku fazolí za 3€) a ve městech jsem se vždycky natřískala, co to šlo. Se vším všudy včetně jízdenek za autobusy a vlaky, pojištěním, vízy, hostely a koupě bazarové zrcadlovky s objektivem, mě těch 7 měsíců vyšlo v přepočtu kolem 35000 Kč.
Pěší trasa
Batumi – Kobuleti – Bakhmaro – Khashuri – Mtskheta – Gudamakari – Juta – Omalo – Lagodekhi – Zaqatala – Qebele – Quba – Niyazoba
Související odkazy:
Playlist s výběrem kapitol z audioknihy Hory a nekonečno.
HORY A NEKONEČNO – KNIHA, AUDIOKNIHA, MERCH
E-shop nakladatelství BWT Books.
TRAVEL BIBLE – Pěší putování, hory a nekonečno
Podcast s Matoušem Vinšem.
RESPEKT – OBČAS LIDEM PŘIPADÁM JAK ZATOULANÉ ŠTĚNĚ
Rozhovor spisovatele Aleše Palána o tom, že za dobrodružstvím není třeba chodit daleko. Číslo 49/2021
RADIO 1 – KAVKAZ PĚŠKY. OD ČERNÉHO MOŘE V GRUZII KE KASPICKÉMU MOŘI V ÁZERBAJDŽÁNU
Povídání se Strýčkem Míšou v pořadu Ešus, zdaleka ne jen o Kavkaze.
ČESKÁ TELEVIZE – GEJZÍR
Reportáž, 16. září 2021.
ČRO RADIOŽURNÁL – Největší nebezpečí je vlastní hloupost, samota na cestách tříbí smysly
Rozhovor Zuzany Burešové o vnitřních pochodech na dálkových trecích.
ČRO DVOJKA – Ranní host Dvojky
Rozhovor Terezy Šnajdr Stýblové v ranním vysílání.
Rozhovor s Pavlem Sladkým v pořadu Casablanca.
INTERVIEW – PĚŠKY A BEZ STANU
Rozhovor v červnovém (2018) čísle časopisu Interview, zpovídala mě Kateřina Krejčová.
HEDVABNÁ STEZKA – OD MOŘE K MOŘI PUTUJE SAMA JEN S LEHKÝM BATOHEM, VIKTORKA HLAVÁČKOVÁ SE „TÚRY“ NEBOJÍ
Rozhovor o ultralehkém vybavení na cesty. Pro portál hedvabnastezka.cz mě zpovídal Jiří Kalát.
Autorem rozhovoru je Jan Hamerský.
LIDÉ A ZEMĚ – ZNÁM JEN SMĚR, KUDY POTŘEBUJU JÍT
Rozhovor v březnovém čísle časopisu LAZ 2018.