Přechod Kavkazu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu byl součástí celkem sedmiměsíční cesty. Byla to moje třetí „velká cesta“, během níž jsem nabyla dojmu, že jsem získala to, co jsem na dálkových trecích hledala –⁠ svobodu ve všech možných aspektech existence (ale to jsem ještě nevěděla, jak málo toho o životě vím). Z obav, že na cestě příliš zhubnu, nabrala jsem 10 kg tukových zásob, čehož jsem pak první dva měsíce litovala, poněvadž nositi sádlo do strmých svahů, je neskutečná dřina. Příběh cesty a svoje dojmy jsem později zachytila v knize Hory a nekonečno.

Orientační nákres pěší trasy (červen – listopad 2017).

Plán cesty

Plán byl jednoduchý – přejít pěšky Kavkaz od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu. Protože cestuju bez používání letecké dopravy, vyrazila jsem opět z ČR po zemi. Kombinací autobusu a vlaku jsem dojela do Rumunska, kde jsem si chtěla dát trek na Retezatu, abych se na ten Kavkaz trochu „rozchodila“. Moje fyzická kondice byla po půlroce přebíhání z jedné práce do druhé (v rámci různě dlouhých úvazků jsem jich měla 5), sporadického spánku a rychlostravování v otřesném stavu. K tomu se přidalo neblahé počasí, bolest zubu a brutální puchýře z nových, ještě nerozšlápnutých pohorek. Po týdnu přijíždím stopem do Gerniku v Banátu, kde dobrovolničím na polích a snažím se regenerovat.

Dál jsem pokračovala autostopem do Sofie, kde jsem navštívila kamarády, a pak autobusem přes Istanbul do Batumi na pobřeží Černého moře. V kontinuálním přechodu přes Velký Kavkaz mi bránila Jižní Osetie, kam nebylo možné legálně přicestovat, natož se nekontrolovaně pohybovat u ruských hranic, a tak jsem začala Malým Kavkazem přes autonomní republiku Adžárie s tím, že od Tbilisi to vezmu na sever a budu pokračovat po Velkém Kavkazu, přejdu hranici do Ázerbájdžánu a co nejvíc to půjde horami, tudy dojdu někam k pobřeží Kaspického moře. Cestou jsem měla v plánu dobrovolničit v Tušetii (drobné archeologické práce a značení turistických tras), a to bylo z mého plánování v podstatě všechno. Ostatně mapy Gruzie a Ázerbájdžánu jsem si stáhla do telefonu teprve cestou.

pěšky přes kavkaz
Po necelém týdnu v Retezatu se smiřuju s tím, že na přechod Kavkazu prostě nemám. Ale musím to zkusit.
Sbaleno. Na břehu Černého moře seberu lasturu, kterou chci přenést přes Kavkaz a na závěr své cesty ji věnovat Kaspickému moři.
Rex – lovecká fenka, která se mnou přešla celou republiku Adžárie.

Adžárie

Z Batumi, hlavního města autonomní republiky Adžárie, jsem se vydala po pobřeží na sever do Kobuleti, odkud jsem pokračovala vzhůru na dvoutisícové off-trailové hřebeny Malého Kavkazu. Hned na začátku jsem tak objevila něco nečekaného, o čem jsem neměla tušení. Nemyslím jen krásu a divokost turismem nepolíbených hor, ale zejména tamní sezónní pastevecké osady, v nichž povětšinou nebyla ani elektřina nebo tekoucí voda. Pohostinnost, zvědavost a zejména vřelost místních k náhle se zjevené cizince byla velmi milým kontrastem k jinak osamocenému putování. Místní mi velmi rádi vyprávěli o svém životě v horách i o svých tradicích. V Adžárii žije velké množství muslimů, což byl pro mě z kulturních důvodů zajímavý vhled na jinak převážně pravoslavnou Gruzii.

Hned na začátku se ke mně přidala lovecká fenka Rex, které dobrodružství po mém boku zřejmě připadalo zajímavější než život s rangery tamní rezervace. Nechtěla se nechat přemluvit k návratu domů, a tak mi nezbylo, než toto paličatě nabízené psí přátelství přijmout. Ostatně, s psí kámoškou je putování vždycky nějak hezčí než bez ní.

S mými hostiteli a sousedovým koněm.
Adžárský pastevecký dům má obvykle dvě podlaží – v prvním stájí dobytek, ve druhém žijí lidé. Obyvatelé domu tak mají zajištěné podlahové vytápění.
Adžárka vyrábí sýr z kravského mléka.

Help camp Tušetie

Cestou jsem se vydala na helpcamp Tušetie, kterého jsem se dlouho chtěla zúčastnit. Parta několika českých dobrovolníků se sešla na 14 dní ke společným pracím na Velkém Kavkazu v oblasti zvané Tušetie. Základnu jsme měli ve vlastních stanech na kopci v osadě Omalo, odkud jsme vyráželi na celodenní nebo vícedenní výpravy do okolí, během nichž jsme značili nové turistické trasy. Cílem bylo rozptýlit nadměrné množství turistů kumulujících se na jediné trase. V Omalu jsme se také věnovali drobným archeologickým pracím na pevnosti Keselo. Díky vřelému přijetí místních jsme tak měli i možnost lépe nahlédnout do jejich pestrých tradic.

Na help campu Tušetie. V pozadí pevnost Keselo.  

Svanetie

Po help campu za mnou přijel na 18 dní kamarád Honza. Spolu jsme pokračovali pěšky z Khashuri do Mtskhety (předměstí Tbilisi) a pak jsme vyrazili do Svanetie na Velkém Kavkazu. Tuhle oblast jsem z trasy vynechala kvůli tomu, abych nemusela nížinou obcházet Jižní Osetii, a Honzu lákalo podívat se na místa, kam se do Gruzie běžně jezdí. Bez velkého přemýšlení a plánování jsme odjeli vlakem do Zugdidi a dál maršrutkou do Mestie. Odtud jsme se vydali na známý trek z Mestie do Ushguli. Příroda i vesnice působí velmi fotogenicky, navíc je trek absolutně nenáročný, spát a jíst mohou turisté v guesthousech po cestě a dokonce ani řeku nemusí brodit, zaplatí-li si převoz na koni. To má za následek masivní turismus, takže o upřímná setkání s místními byla absolutní nouze, stejně jako o ticho a klid. Podél cest a na místech vhodných k zabivakování, všude nasráno. Byli jsme tam v období letních prázdnin a znova už bych něco takového absolvovat nechtěla. Nicméně Svanetie je překrásná a treků, které v ní lze podniknout, je celá řada.

Adishi  –⁠ jedna z vesnic na trase z Mestie do Ushguli.
Cestou z Mestie do Ushguli. Příroda je fantastická, dojem z treku ale kazí overturismus.  

Cesta do Ázerbájdžánu

Po Honzově odjezdu jsem pokračovala z Mtskhety na sever, na týden cesty se ke mně přidal nový kamarád Arash, íránský motorkář bez motorky. Pokračovala jsem přes nádherné hřebeny Gudamakari, těžko prostupné a divoké hory bez lidí a bez stezek, kde jsem si rozbila fotoaparát a udělala výron kotníku, takže jsem se musela nějaký čas hojit, než jsem byla schopná plnohodnotně pokračovat. Z Juty a pak podél hranic s Ruskem jsem pokračovala dál na východ a kromě vojáků nepotkala téměř nikoho. Přes Omalo jsem došla do Lagodekhi, kde je hraniční přechod do Ázerbájdžánu. To už byl ale na horách sníh, na který jsem se nevybavila, protože jsem nepředpokládala, že nasněží tak brzy, a že se budu pohybovat tak pomalým tempem. Naštěstí se to dalo zvládnout i bez výbavy, počasí mi přálo.

Nespásané louky Gudamakari – místy člověk jde, místy běží, prodírá se, chvíli letí, jindy leze nebo padá. Divočina v pravém smyslu toho slova.
Na horu Kazbek se vydávají davy turistů, kteří si chtějí vylézt na nenáročnou pětitisícovku. Údajně zde byl ke skále připoután mýtický Prométheus.
Chcete-li se z Juty vydat blíže k ruské hranici, potřebujete povolení. Naštěstí se dalo bez problému a zdarma získat v každé základně pohraničníků.  
Jezero Tanie v první podzimní den. Brzy všechny hřebeny pokryje sníh.

Ázerbájdžán

O Ázerbájdžánu jsem toho předem moc nevěděla. Vízum jsem si zařídila on-line a pokračovala jsem poměrně divokým off-trailem přes pohraniční zónu. Tam po lidské činnosti nebylo ani stopy, zato tam bylo spoustu stop medvědů a dalších velkých šelem. Šakaly jsem v Ázerbájdžánu potkala několikrát i na vzdálenost pouhých pár metrů. Vyli mi před spaním na dobrou noc docela pravidelně.

Vstup do těchto míst je nelegální a jak mi později vysvětlili vojáci, kteří mě zadrželi, povolení je pro cizince v podstatě nemožné získat. Tudíž vám návštěvu nedoporučuju, vypadalo to, že mě zavřou, ale nakonec to dopadlo dobře. Problémy s povolením jsem měla i v národním parku Shahdag a sice jsem ke Kaspickému moři nakonec došla a vhodila do něj černomořskou lasturu, ze země jsem byla vyhoštěna. Zase kvůli dalším byrokratickým nesrovnalostem a mému odmítnutí zaplatit pokutu. Nicméně lidé, které jsem v Ázerbájdžánu potkala, byli velmi přátelští, nápomocní a pohostinní, a cítila jsem se tam bezpečně. Krajina je naprosto nádherná a turismus zatím v plenkách.

Medvědí stopa na ázerbájdžánských hřebenech. A nad hlavou mi létají majestátní orlosupi.
Ázerbájžán
Sníh na hřebenech ázerbájdžánských hor. Počasí bylo naštěstí dobré, a tak se dalo pokračovat i bez zimní výbavy, zato v noci jsem mrzla.
Na obzoru ruský Kavkaz.

Dobrovolničení v uprchlických táborech

V Ázerbájdžánu jsem si chtěla najít čajovníkovou plantáž, kde bych dobrovolničila, nicméně na opuštění země jsem dostala dva dny. Odjela jsem z Baku vlakem do Tbilisi a pomalou cestou jsem se vydala zpátky na Balkán, kde jsem 1 týden marodila po hostelech v Bělehradě a 3 týdny dobrovolničila v uprchlických táborech. Provozovali jsme prádelnu, knihovnu, distribuovali oblečení a věnovali se volnočasovým aktivitám s dětmi. Byla to pro mě nová zkušenost, na jednu stranu intenzivní a smutná, na druhou stranu mi výrazně rozšířila obzory.

srbsko
Když jsme měli po práci v táboře, chodívali jsme do squatu, kde ve velmi špatných podmínkách žili uprchlíci, kteří doufali v lepší život, než jaký by na ně čekal v táborech.

Vybavení

Základní hmotnost mého vybavení byla kolem 5 kg. Hmotnost a složení fotografického vybavení se výrazně proměňovaly během treku nejprve zbavením se náhradního objektivu a stativu, posléze rozbitím zrcadlovky a následně koupí bazarové. Cestou jsem se taky zbavila elektronické čtečky knih, která se upekla na slunci a přestala fungovat. Neuměla jsem si moc představit několik měsíců bez literatury, leč zjistila jsem, že na cestách to jde úplně v pohodě (pořád je dost čím se zaobírat) a od té doby s sebou čtečku na treky netahám.

Z novinek, které jsem zařadila do své výbavy oproti předchozím dálkovým trekům, můžu zmínit dodnes mou oblíbenou a často používanou Gorillu od Gossamer Gear, velmi pohodlný a dispozičně skvěle řešený batoh. Zařadila jsem ještě více merino oblečení od Icebreakeru a zkrátila si karimatku, protože v zádovém systému batohu je minikarimatka, kterou můžu používat jednak jako podsedák, jednak si jí můžu standardní karimatku nastavit. Spacák Cumulus Lite Line 300 jsem si nechala vyrobit ve zkrácené verzi (dnes je zkrácená verze běžně na trhu). Zcela jsem si zamilovala tehdejší novinku a dodnes mou nejoblíbenější péřovou bundu vůbec Cumulus Incredilite. Pohorky mi dle mých vlastních požadavků (boty celokožené bez membrány se širokou špičkou a s dobrým gripem), vyrobila firma Prabos. Následně Prabos začal boty v podobném duchu vyrábět v modelové řadě Zelená zóna.

Podrobnosti k vybavení, které používám, najdete v mých gear listech.

gear list
Gear list na sedmiměsíční cestu.
Bunda Cumulus Incredilite váží 325 g (ve velikosti M), je v ní teplo, ale ne zas moc, takže ji využiju od podzimu do jara, má perfektní střih a parádně velké kapsy, voděodpudivou úpravu a je větruodolná.

Rozpočet

Z Batumi jsem vyrazila se 14€, která mi měla vystačit na domnělých 14 dní putování k nejbližšímu bankomatu. Nicméně ty dva týdny se protáhly na tři a ještě se ke mě na 2 týdny přidala Rex, kterou jsem musela živit, takže jsem po 3 týdnech dorazila na help camp slabá a úplně hladová. Tehdy jsem se rozhodla, že s rozpočtem 1€ na den za jídlo už to táhnout nechci a zvýšila jsem si limit na 2€ . Ovšem během help campu v Omalu moje náklady extrémně vzrostly kvůli velmi vysokým cenám (srovnatelným s Alpami – pamatuju, že jsem si koupila plechovku fazolí za 3€) a ve městech jsem se vždycky natřískala, co to šlo. Se vším všudy včetně jízdenek za autobusy a vlaky, pojištěním, vízy, hostely a koupě bazarové zrcadlovky s objektivem, mě těch 7 měsíců vyšlo v přepočtu kolem 35000 Kč.

Pěší trasa

Batumi – Kobuleti – Bakhmaro – Khashuri – Mtskheta – Gudamakari – Juta – Omalo – Lagodekhi – Zaqatala – Qebele – Quba – Niyazoba

Související odkazy:

AUDIOKNIHA HORY A NEKONEČNO

Playlist s výběrem kapitol z audioknihy Hory a nekonečno.

HORY A NEKONEČNO – KNIHA, AUDIOKNIHA, MERCH

E-shop nakladatelství BWT Books.

TRAVEL BIBLE – Pěší putování, hory a nekonečno

Podcast s Matoušem Vinšem.

RESPEKT – OBČAS LIDEM PŘIPADÁM JAK ZATOULANÉ ŠTĚNĚ

Rozhovor spisovatele Aleše Palána o tom, že za dobrodružstvím není třeba chodit daleko. Číslo 49/2021

RADIO 1 – KAVKAZ PĚŠKY. OD ČERNÉHO MOŘE V GRUZII KE KASPICKÉMU MOŘI V ÁZERBAJDŽÁNU

Povídání se Strýčkem Míšou v pořadu Ešus, zdaleka ne jen o Kavkaze. 

ČESKÁ TELEVIZE – GEJZÍR
Reportáž, 16. září 2021.

ČRO RADIOŽURNÁL – Největší nebezpečí je vlastní hloupost, samota na cestách tříbí smysly
Rozhovor Zuzany Burešové o vnitřních pochodech na dálkových trecích.

ČRO DVOJKA – Ranní host Dvojky

Rozhovor Terezy Šnajdr Stýblové v ranním vysílání.

ČRO WAVE – Viktorka Hlaváčková: Na Kavkaze jsou lidé tak milí, že jsem po čase ráda utekla zpět do samoty v přírodě

Rozhovor s Pavlem Sladkým v pořadu Casablanca.

INTERVIEW – PĚŠKY A BEZ STANU
Rozhovor v červnovém (2018) čísle časopisu Interview, zpovídala mě Kateřina Krejčová.

HEDVABNÁ STEZKA – OD MOŘE K  MOŘI PUTUJE SAMA JEN S LEHKÝM BATOHEM, VIKTORKA HLAVÁČKOVÁ SE „TÚRY“ NEBOJÍ
Rozhovor o ultralehkém vybavení na cesty. Pro portál hedvabnastezka.cz mě zpovídal Jiří Kalát.

FINMAG – KDYŽ CESTA JE CÍL

Autorem rozhovoru je Jan Hamerský.

LIDÉ A ZEMĚ – ZNÁM JEN SMĚR, KUDY POTŘEBUJU JÍT

Rozhovor v březnovém čísle časopisu LAZ 2018.