Jmenuju se Viktorka Rys a cestuju nízkonákladově, bez letadel a s lehkým batohem. Věnuju se zejména sólo dálkovým horským přechodům se zálibou v off-trailu. Mezi mé největší cesty patří dvojnásobný přechod karpatského oblouku s cílem v Banátu, přechod balkánských hor s cílem v Istanbulu a přechod Kavkazu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu. Půl roku jsem žila na Islandu, kde jsem pracovala jako honačka ovcí. Na cestách fotím, filmuju, dobrovolničím a testuju vybavení pro obchod Pod 7 kilo.
V ČR píšu články, pořádám cestovatelské přednášky a workshopy trekových dovedností. Můžete si ode mě objednat tisk fotky z cest. V nakladatelství BWT Books jsem vydala knihu a audioknihu Hory a nekonečno.
viktorčina cesta tam
pěšky přes karpatský oblouk 2021
PĚŠKY PŘES ARMÉNII 2022
ISLAND 2018
PĚŠKY PŘES KAVKAZ 2017
ZÁPADNÍ BALKÁN 2020
ALPY 2019
PĚŠKY DO ISTANBULU 2016
Pěšky přes karpatský oblouk 2015
faq
CESTOVÁNÍ
Maminka říká: “Hlavně, ať se mě na tohle nikdo neptá.”
Samozřejmě, že se někdy bojím, ale nebojím se o nic víc než když cestuju s někým nebo když necestuju vůbec. Akorát v každém tom případě se bojím jiných věcí. K zvládnutí strachu mi pomáhá zvědomit si, čeho konkrétně se bojím a jak v dané situaci reagovat, abych riziko úhony minimalizovala. Proto je dobré si předem nastudovat např. jak reagovat při setkání s medvědem, jak se chovat v bouřce nebo jak se bránit obtěžujícím nebo ohrožujícím lidem. Spoustu inspirace, jak se bránit, abyste se nemuseli bránit fyzicky, najdete v knize Moderní sebeobrana od Jasmíny a Pavla Houdek nebo na jejich kurzech.
Z divokých zvířat, zejména velkých šelem, mám respekt. Ale na setkání s nimi se ve většině případů těším. Potkala jsem mimo jiné všechny naše velké šelmy – medvědy, rysy, šakaly a vlka, a staly z toho pro mě nezapomenutelně krásné vzpomínky. Měla jsem řadu nepříjemností s pasteveckými psy, zejména v Rumunsku a trochu také v Albánii, a po některých útocích jsem se bála tak strašně, že mi nezbylo, než se s tím nějak vypořádat. Pomohla mi taktika, kterou jsem si vytvořila během svého prvního přechodu karpatského oblouku a postupně ji ladila. Pouliční psi bývají více nevyzpytatelní, ale méně nebezpeční než někteří pastevečtí.
Na tohle neumím odpovědět žádnou cifrou, protože kilometry si počítám jen zřídkakdy, když k tomu mám patřičnou motivaci. Doby, kdy jsem měla potřebu ujít aspoň dvakrát víc než ostatní, jsou dávno pryč. Zážitek z treku totiž není určován porcí kilometrů. Kilometry žádnou hodnotu nemají, pokud jde o hloubku prožitku a kvalitu stráveného času, a nemají ani dostatečnou hodnotu výkonnostní. Ujít za den 50 km po kvalitních cestách s malým převýšením je výrazně snazší než ujít za den 8 km těžko prostupným terénem s omezenými možnostmi orientace, s velkým převýšením a za krušného počasí. Svou roli hraje také:
-únava
– motivace (například když mi dojdou zásoby, metám to rychlostí blesku, protože chci co nejdříve dojít do nějaké vesnice, kde se najím)
– jak krásnými místy procházím (tehdy mám chuť hodně fotit a dovedu si celé hodiny jen užívat výhledy)
– nebo koho potkám (někdy se s lidmi, které potkám, zdržím i několik dní, protože jsou pro mě inspirativní a je mi s nimi dobře).
Na horách mě přitahuje zejména pocit svobody, estetické prožitky a příběhy, které v nich můžu zažít. Spadá tam i radost ze síly a rychlosti vlastního těla, ale takové sportovní nálady mívám na trecích tak jednou týdně. Důležitá pro mě tedy není vzdálenost, kterou jsem urazila, ale kvalita stráveného času.
Nic vážného, ale pro ilustraci toho, co se člověku může stát, můžu zmínit:
- pokousání psem v Bulharsku. Prokousl mi tesákem stehenní svaly na obou nohách. Chůzi mi to neznemožnilo, léčila jsem to pravidelnou dezinfekcí, zakrytím a jitrocelem. Lékařská pomoc netřeba.
- pokousání pavoukem zápřednicí jedovatou v Rumunsku. Dostala jsem to do obličeje vedle oka a do lokte. Prvních 6 hodin to byla nejstrašnější migréna v mém životě, dalších cca 30 hodin bolest doznívala. Lékařská pomoc netřeba.
- zvrtnutý kotník několikrát, dokud jsem hikovala ve vysokých pohorkách. Co nosím nízké běžecké boty, zatím se mi to na treku nestalo. Léčba chlazením, odpočinkem a fixací. Lékařská pomoc netřeba.
- na Ukrajině jsem si při bezhlavém skoku ze stráně rozsekla kůži přes celé koleno. Pravidelně jsem dezinfikovala, lepila motýlkama a zakrývala obvazem. Posléze jsem ránu zasypávala pudrem, který mi dal lékárník po tom, co jsem se s ním pohádala, že na šití s tím nejdu.
- povrchové a hluboké popáleniny II. stupně na rukou a na noze ve Španělsku. Nepozorností z únavy jsem zaměnila palivo s vodou, způsobila malý výbuch, v leknutí se hořlavinou polila a začala hořet. První pomoc chlazením v prameni, dezinfekce hlubokých ran, zakrytí obvazy. Úprk do civilizace, sanitka, kapačky a morfin, lékařské ošetření a odpočinek. Následná léčba pod dohledem lékařů. Nastalý strach z ohně jsem během několika týdnů překonala pravidelným vystavováním se otevřenému plameni s ohledem na bezpečnost. Asi nejhorší úraz, co se mi kdy stal, na druhou stranu obrovské štěstí, že to nedopadlo hůř.
Nechtěla. Neláká mě žádný dálkový trek, který někdo jiný vyznačil nebo zakreslil do mapy. O značených trailech, zejména těch populárních jako PCT, si můžu předem podrobně zjistit, co mě na nich čeká – v tom nevidím žádné objevování ani dobrodružství. Navíc jsem odpůrkyní overturismu. Tvorba vlastního treku je pro mě nedílnou součástí dobrodružství a nerada bych se o to připravila. Většinou mám přibližnou představu, kudy půjdu (např. od jednoho moře k druhému), ale konkrétně to promýšlím a rozhoduju se během treku na základě předem nepředvídatelných faktorů (počasí, schůdnost terénu, nálada apod.). Dává mi to pocit svobody a zavádí mě to na fantastická místa.
Doporučila bych začít malými krůčky, třeba bivakováním na zahradě nebo v lese nedaleko vašeho bydliště. Lidé se bojí méně, když to mají kousek domů. Lepší je spát venku víc nocí za sebou než jen jednu, protože po třetí noci, kdy jste se strachy nevyspali, už se určitě vyspíte krásně a únava vám pomůže na strach zapomenout. Pak se třeba vydejte na prodloužený víkend na hory s bivakováním venku, únava z chůze vám také zlepší spaní. Tím, že si zažijete zkušenost s tím, že se vám celou noc nic špatného nestalo, získáte postupně důvěru v to, že se vám nic nestane ani další noci a přestanete se tolik bát. Neříkám, že to musí platit na každého, můžete mít třeba hrůzu ze tmy, která pramení někde hluboko ve vaší psychice, ale to už by bylo spíš o nápravu společně s odborníkem/icí než o bivakování.
Pojmenujte si svůj strach a rozeberte jednak pravděpodobnost, s jakou může dojít k situaci, jíž se bojíte, a jednak si vymyslete bezpečnostní plán, jak z takové situace vyváznout. Když se lidí, kteří se mi se svým strachem ze sólo bivakování svěří, ptám, čeho konkrétně se bojí, obvykle bývá odpověď:
- že mě něco roztrhá
- že mě někdo znásilní
Uznejte sami, že takové strachy jsou dost iracionální. Jednak se v našich podmínkách nevyskytují zvířata, která by roztrhala spícího člověka (naše velké šelmy jsou plaché a mají k dispozici lepší žrádlo), jednak násilníci nehledají v lese odvážlivce, kteří by náhodou zrovna na onom místě bivakovali. Pravděpodobnost, že vás po párty znásilní kolega z práce, kterému důvěřujete, je zcela nesrovnatelně vyšší, než že na vás o půlnoci narazí násilník procházející se lesem.
Avšak ani mně by rozhodně mi nebylo příjemné, kdyby mě kdokoli našel třeba při východu slunce spící pod širákem. Abych se nebála, pomáhá mi bivakovat nenápadně. Mám plachtu, ze které můžu za nepříznivého počasí postavit přístřešek nenápadně, klidně uprostřed houštiny, což jednak zabraňuje komukoli se ke mě přiblížit, jednak jsem téměř neviditelná. Nebivakuju proto vedle cest, v dohledu posedů a využívám terénní nerovnosti nebo flóru k zamaskování místa, kde spím. Neviditelná jsem v bezpečí. Pomoci může i sednout si na místo, které jsem si vybrala k bivakování a třeba deset minut jen tak sedět a pozorovat, než se ujistím, že tady se opravdu cítím dobře. Můžete si vybrat silný strom, který se vám líbí a domluvit se s ním, že vás bude v noci chránit. Sice víte, že vás strom neuchrání, ale může vám to pomoct zbavit se pocitu samoty nebo neoprávněného strachu. Stejně jako víte, že vás do lesa nepůjde nikdo znásilňovat, přesto se bojíte. A hlavně – svůj strach neprohlubujte katastrofickými představami, nevzpomínejte na hororové filmy, které jste kdy viděli, a podobně. Když přece chcete někoho vystrašeného uklidnit, nebudete mu vykreslovat hrůzy, kterých se bojí do větších a větších podrobností. Ukonejšíte ho. Tak ukonejšete i sebe.
Ve své fantazii mám hikerských a dobrodružných nápadů desítky. Teprve až si začnu balit, budu mít více či méně konkrétní představu, kam to asi bude. Obecně lze ale říct, že mě to táhne zejména na východ a do hor.
Lidem, kteří mi pokládají tento dotaz, bych doporučila udělat si seznam nejhorších věcí, co se jim kdy staly a pak je seřadit od nejhorších. A pak o nich vyprávět cizím lidem jen proto, že je zajímá nějaká senzace.
VYBAVENÍ
Za hodně důležité považuju mít věci na spaní, protože s dostatkem kvalitního spánku se dá vydržet ledasjaké martýrium. Bez vybavení na vaření, bez elektroniky nebo hygienických potřeb se dá ledacos zvládnout, a většinou se dá přežít i dlouhodobě promoknuté oblečení, je-li člověk v pohybu. Dlouhodobě se však nedá vydržet bez kvalitního spánku. Takže v mém případě jde zejména o pončo/tarp a péřový spacák, který nosím v nepromokavém vaku. Pončo/tarp používám od roku 2015 a za tu dobu se mi stal místem, kde se cítím v bezpečí a tak trochu doma, ať už ho postavím kdekoli. Postavit ho tak, aby byl zcela nenápadný, aby vydržel silný vítr (třeba i 120 km/h) a aby člověka ochránil před deštěm v různě dramatických podmínkách je však něco, co vyžaduje dost praxe. Nicméně jde o věc, která váží 197 g a je navíc multifunkční. Postavit ho lze v ledasjakém terénu, kde nelze postavit stan, je možné ho postavit zcela nenápadně a s výhledem 360°.
Základní váha mého batohu na cca půlroční trek v mírném pásu od jara do podzimu je kolem 5 kg. Na letní vícedenní trek se sbalím kolem 3,5 kg. Podrobně se na to můžete mrknout ke mně do gear listů.
Pokud nevíte, co je základní váha (base weight) – jedná se o hmotnost outdoorového vybavení, které hiker nese na zádech (včetně hmotnosti batohu). Do základní váhy se nepočítají věci, které má člověk většinu času na sobě (1 ks spodního prádla, triko, 1 pár ponožek, trekové hole apod.), proměnlivé položky jako voda, palivo, jídlo… Je to z toho důvodu, že proměnlivých položek neustále ubývá a zase přibývá, což je ovlivněno i počasím a podnebnými podmínkami, vzdáleností treku od civilizace a podobně, takže by si hikeři mezi sebou nemohli smysluplně porovnávat hmotnost výbavy. V reálu je tedy hmotnost batohu vždy těžší než základní váha.
K patnáctinám jsem dostala knížku Karpatské hry Miloslava Nevrlého a ta mě a můj styl trekování ovlivnila v mnoha ohledech, mimo jiné i v tom, že stan jsem se rozhodla na trecích nepoužívat. I ten nejlehčí stan je totiž pořád zbytečně těžký ve srovnání s mým pončo/tarpem (197 g). Vzala bych si ho nejspíš na Antarktidu nebo do podobně brutálních podmínek, ale během standardních horských treků s pončo/tarpem vystačím. Bylo to tedy pár let praxe, než jsem se ho naučila postavit tak, aby zvládl i vítr o síle kolem 120 km/h nebo vytrvalé a silné slejváky, ale nakonec mi to stojí za to. Mimo nízkou hmotnost i proto, že:
- ho můžu postavit tak, aby byl nenápadný, což mi dává pocit bezpečí
- ho můžu postavit tak, abych viděla kolem sebe, což mi opět dává pocit bezpečí a možnost reagovat na případné ohrožení (třeba když si pro mě v Bulharsku šel v noci opilý lesník, kterého jsem potkala večer, zaznamenala jsem ho dřív než on mě, rychle naházela věci do batohu, utekla, zalezla do hustého houští asi o kilometr dál a v klidu dospala)
- ho můžu na rozdíl od stanu postavit v podstatě v jakémkoli terénu a nepotřebuju k tomu rovné místo
- ho můžu použít i jako pláštěnku pro sebe a batoh nebo jako plachtu pod karimatku, spím-li na louce pod širákem
Chce to ale docela jiný přístup k bivakování než je stanování, vyžaduje to představivost a kreativitu a zdaleka ne každému to může vyhovovat. Více o tématu bivakování najdete na blogu v rubrice Spaní a bivakování.
Moje hledání bot, které by mi co nejlépe vyhovovaly, je dlouhý příběh, na jehož konci jsou boty Altra Lone Peak. Jak jsem to vnímala před 4 lety, se můžete podívat v tomto videu. Dnes to vnímám tak, že ultratrailové běžecké boty jsou tím nejuniverzálnějším, co si můžu obout na dálkový trek a téměř jakýkoli typ cesty. Altra Lone Peak jsou lehké a prodyšné, bez dropu (tj. bez zvýšené paty), mají kvalitní grip (přilnavost k terénu) a dostatek místa pro prsty. Od barefootových bot se však liší měkkou mezipodešví s dobrým odpružením (proto jsou pohodlné i na zpevněném povrchu se zátěží na zádech). Když je mokro, studený vítr nebo sníh, navléknu si do nich voděodolné ponožky, které pak vysuším. Na rozdíl od pohorek schnou Altry velmi rychle. Na sníh a náledí na ně navlékám nesmeky (dlouhodobé nošení nesmeků může botu poškodit, takže v zimě nosím Altry, co jsem na podzim vyřadila kvůli sešlapané podešvi). Větší pohodlí pro nohy si nedovedu představit, ačkoli stále zkouším, jestli by trochu jiná bota nemohla být lepší, ale zatím podle mě nic univerzálnějšího není.
Životnost běžeckých bot obecně bývá kolem 900 km, což není moc. Někomu vydrží Altry méně, někomu více. Mně zatím všechny modely vydržely cca 1200 km a dalších cca 300 km v nich pak ještě nachodím během procházek nebo zimních výšlapů.
Určitě bych je nedoporučila lidem, kteří v nich chtějí primárně lézt (např. ferraty) nebo těm, kdo mají problémy s achilovkami (kvůli nulovému dropu) či jakékoli jiné zdravotní problémy, které by bylo radno konzultovat s podologem.
Péřové náplně spacáků jsou v poměru k tepelné izolaci výrazně lehčí než zatím nejpokročilejší technologie náplní ze syntetických vláken. Proto u ultralight hikerů najdete ve valné většině případů péřový spacák. Dalšími výhodami peří oproti syntetice je:
- dlouhodobější životnost (při správné péči)
- lepší sbalitelnost (tu ocení zejména cyklisté a motorkáři)
- lepší odvod vlhkosti
Syntetické spacáky jsou levnější a lépe fungují v mokru. Mokré peří totiž extrémně ztrácí na tepelné izolaci. Mnoho lidí se proto bojí upřednostnit péřák před synteťákem. V našich a podobných podmínkách je ale tahle obava poněkud přehnaná. Kdo má péřák, ten si prostě pohlídá, aby ho nikde nevymáchal, ať už zvýšenou opatrností při výběru místa k bivakování, drysackem či packlinerem v batohu nebo kvalitním žďárákem (musí jít o membránu s velmi dobrou paropropustností, do nekvalitního žďáráku nemá v tomto kontextu smysl investovat, protože se v něm zapaříte a spacák pak bude mokrý i za sucha). Rosou se vám určitě nezničí, voděodolná povrchová úprava DWR je již u spacáků běžná. I zmáchaný spacák s peřím slepeným v hrudky jde doma nebo v čistírně zachránit tak, abyste z něj dostali více než 90% původní kvality nazpět. A pokud je vaše obava přece jen neotřesitelná, můžete si náplň opatřit hydrofobní úpravou. Pozor také na nákupy laciných produktů z materiálů nejistého původu – například Čína je známá škubáním hus zaživa, což je strašná a bolestivá praktika, v USA a v Evropě zakázaná. Pokud vás zajímá ohledně výběru spacáků všechno, co potřebujete vědět, najdete to v článku na blogu.
V mnoha ohledech je lehčí a výhodnější quilt, zejména pokud spíte na nafukovací karimatce. Některým lidem, kteří se ve spánku hodně vrtí, quilt nevyhovuje, protože se jim v něm špatně otáčí, ale je to individuální (já jsem ve spánku akční dost, a tento problém nepociťuju). Pokud si nejste jisti, zda by vám vyhovoval, doporučila bych si ho před koupí raději vyzkoušet. Ať už na prodejně, nebo si ho půjčit od někoho z kámošek/ů.
Výhody nafukovacích karimatek spočívají zejména v:
- lepší sbalitelnosti
- při odpovídajícím tepelném odporu mohou být lehčí něž pěnové
- mohou mít výrazně vyšší tepelný odpor (lépe izolovat od země)
- jsou praktičtější při používání s quiltem
- většině lidem vyhovuje, že mohou být měkčí
- zároveň mohou být vyšší a lépe tak chránit před mokrem od země
Naproti tomu výhody pěnových karimatek jsou:
- výrazně lepší mechanická odolnost
- širší možnost využití (například jako závětří, sedátko apod.)
- bezúdržbovost a rychlá aplikace před použitím (netřeba nafukovat či jinak opečovávat)
Osobně používám skládací karimatku zejména od jara do podzimu, protože bivakuju často dost na punk a jsem expertka na propichování nafukovacích karimatek například trním. Samozřejmě s sebou vždy beru opravnou sadu, ale hledat v terénu mikrodírky v nafukovačce fakt není žádný med a nemusí se to podařit. U pěnové karimatky mi vyhovuje i to, že ji můžu kdykoli během dne rozložit a použít ji například jako sedátko nebo si na ni lehnout, aniž bych musela nafukovat (což mě hluboce nebaví). Za nízkých teplot a zejména bivakuju-li na sněhu, je pro mě nafukovačka jednoznačnou volbou, protože velmi dobře izoluje od země (mám na mysli svou nafukovačku s koeficientem tepelného odporu 7,3).
Záleží, na jak kterém treku. Někdy si vařím na ohništi. Zejména v zimě nebo na krátkých trecích s kamarády, kdy je potřeba držet s ostatními tempo, si vařím na plynovém vařiči. Na dálkových trecích používám obvykle vařič na tekutý líh (vyrobený z plechovky od piva nebo výkonnější od EMO Outdoors), který má tu výhodu, že na rozdíl od kartuší lze palivo snadno sehnat téměř kdekoli a bývá levné (bio-líh do kamen můžu koupit například v železářstvích nebo v mnoha zemích mimo EU lze levně koupit medicínský líh v lékárnách). Aby to dobře hořelo, je potřeba, aby líh byl alespoň 90%. Vařič z plechovky, má však řadu nevýhod, se kterými je třeba počítat:
– bez další speciální pomůcky (gramy navíc) nelze plamen regulovat, ani bez ztráty zbylého paliva jednoduše “vypnout”
-vařič sám o sobě je nestabilní, takže je důležité opravdu pečlivě vybrat místo na vaření (někdy ho například zahrabu do vlhké hlíny, aby se nemohl převrátit a z vyhrabané hlíny a jamky vytvořím závětří)
– ačkoli vařič sám o sobě může vážit kolem 10 g, na delší cesty mimo civilizaci je potřeba větší množství paliva, které vyjde ve výsledku těžší než kartuše (ale aspoň ubývá)
– je opravdu nezbytné dbát při používání tohoto vařiče zvýšené bezpečnosti, aby nedošlo k šíření ohně nebo popáleninovému poranění a rozhodně ho nepoužívat na místech se zvýšenou pravděpodobností vzniku požáru a vždy u zdroje vody (!!!)
Jakmile objevíte všechna jejich pozitiva, potřeba budou. Podrobně jsem to rozebrala v článku Trekové hole nejsou jen pro starý! 4 důvody, proč je používat.
Většinu fotek, které najdete v mých přednáškách, na sociálních sítích nebo na tomto webu, jsem vyfotila na Nikon D7200 a Canon PowerShot G7 X Mark II. Předtím jsem fotila na Nikon D5000, Nikon D5200, Nikon D90. Natáčela jsem na outdoorové kamery GoPro, později Lamax, v posledních letech používám Insta 360 ONE R. Občas létám dronem DJI Mavic Mini, ale na hory není moc praktický kvůli minimální odolnosti větru a vyšším nadmořským výškám. Postupně budou přibývat fotky a videa pořízená bezzrcadlovým fullframe fotoaparátem Sony Alpha 7 IV. Výčet objektivů by byl dlouhý. Fototechniku kupuju zpravidla z druhé ruky, a pak ji zase posílám dál, takže nemusím šetřit plnou cenu na každý další přístroj.