Posledních pár let si trekové hole s sebou beru na každý pěší výlet, protože s nimi je chůze v mnoha ohledech příjemnější. Jenže nedávno jsem je nemohla nikde najít. Obrátila jsem vzhůru nohama celý byt, ale hole jako by se vypařily. Nakonec mě napadlo, že jsem je možná zapomněla v obchodě, když jsem je opřela o dveře, aby mi při nakupování nepřekážely v ruce. „Dobrý den, prosím vás, nenašly se u vás asi před měsícem trekové hole?“ ptám se prodavačky. „Ale ano! Byly támhle opřené o dveře, pořád je máme schované.“ usmívá se na mě a změří si mě pohledem: „Ale mysleli jsme, že si je tu zapomněla nějaká stará paní…“ dodává s neskrývaným překvapením, že tahle holka ve sportovním oblečení potřebuje k chůzi hůlky.
Musím přiznat, že dřív jsem se svým kamarádům, kteří vyráželi na treky s holemi smála, že jsou jako důchodci. Nakonec mě k jejich používání přesvědčila bolavá kolena. Vyšlápli jsme s kamarádem 75 km za den, a těch posledních pár hodin jsem se za ním skoro plazila. Následujícící dva týdny jsem při výstupu do schodů zažívala takovou bolest, až se mi chtělo plakat. „Pořiď si hůlky.“ poradil mi a já ze zoufalství poslechla. Od té doby jsem bez holí ještě párkrát vyrazila, ale pokaždé jsem si za to vynadala.
PROČ POUŽÍVAT TREKOVÉ HOLE?
Někomu chvíli trvá, než si na chůzi s hůlkami zvykne, ale rozhodně stojí zato, aby to s nimi člověk nevzdal hned po prvním výletu. Proč?
1) Až půjdete na trek, zkuste se zaměřit na držení svého těla s batohem na zádech. Zjistíte, že stojíte v mírném předklonu. Narovnejte se tak, jako kdybyste na zádech žádný batoh neměli – co se stane? Ztratíte správné těžiště, takže se přirozeně vrátíte do původního předklonu. Chodit v tomto předklonu celé dny, zvláště náročným terénem, není k svalům, šlachám a kloubům vůbec fér. Záda dostávají zabrat v ne zrovna zdravé poloze, ruce visí podél těla a všechnu váhu musí odšlapat nohy. Klouby jako kyčle, kolena a kotníky se přetěžují, zatímco vrchní část těla nespolupracuje. Jestli vás bolí záda, možná za to nemůže zádový systém batohu, ale spíš způsob, jakým chodíte.
S trekovými holemi se tělo narovná do mnohem přirozenější polohy, podobně jako když jdete bez batohu. Uleví se kloubům v nohách, protože část váhy přeberou ruce, ramena, narovnaná záda a částečně i břišní svaly. Za celodenní pochod tak ulevíte kolenům několikatunovou zátěž, zejména z kopce.
2) V náročnějším terénu jako například při přechodu sněhových polí nebo na ostrých hřebenech hole pomáhají držet stabilitu. Zcela nedocenitelné jsou při brodění v silnějším proudu. A pokud je terén náročný tak, že je k jeho překonání potřeba použít ruce, připnu si hole na batoh nebo je složím do postranní kapsy, aby nepřekážely.
3) Hole pomáhají k rychlejší chůzi. Pokud ze sebe potřebujete vydat svižnější tempo, ať už proto, že chcete dosáhnout dobrého sportovního výkonu nebo proto, že se k vám žene bouřka, bez holí nebudete nikdy rychlejší než s nimi.
4) Hole se ale hodí nejen k chůzi. Mám s nimi pocit, že se mi prodloužily ruce a proměnily se v šikovná makadla. Zvláště za pochodu v noci přijde vhod „ohmatávat“ terén před sebou, aby člověk nezakopl nebo nešlápl někam, kam by šlápl nerad. Stejně poslouží tam, kde je nepřehledný terén jako třeba vysoká tráva s mokřinami nebo dolíky. Na slunných lukách zase šmátrám holemi před sebou, abych případně vyplašila vyhřívajícího se hada dřív, než na něj šlápnu. Prodírám-li se houštinami, používám je k podržení větví, respektive si jimi otevírám prostor před sebou. Večer si na ně postavím přístřešek a někdy k nim připínám outdoorovou kameru jako na selfie tyč. Posledně se mi hodily při malování bytu, poněvadž jsem neměla štafle, takže jsem k holi lepicí páskou připevnila štětku. A když mě někdo na cestách obtěžuje, přestavím si, že jsou to dvě katany a hned se bojím míň. V Turecku jsem trekovou hůl proti úchylákovi použila. Zároveň s bojovým pokřikem to zapůsobilo natolik, že utekl i s rozepnutýma kalhotama. Trekové hole prostě neodmyslitelně patří k tomu nejzákladnějšímu vybavení, s nímž se na treky vydávám.
